Dům znal lépe než vlastní byt, v těchto místnostech vyrůstal, učil se chodit, poslouchal pohádky a usínal s pocitem bezpečí. Teď byl dům tišší, starší a plný stínů, ale pořád to bylo místo, které považoval za domov.Přes den bylo všechno normální. Babička se pohybovala pomalu, ale s jistotou. Vařila, vyprávěla příběhy z mládí, občas si sedla k oknu a mlčky sledovala zahradu. Smála se, vtipkovala a pokaždé tvrdila, že se cítí dobře. Nic nenasvědčovalo tomu, že by v noci dělala cokoli zvláštního.

Jenže každou noc přesně ve 3:00 ráno se dům probouzel.

Ne náhodně. Ne nepravidelně. Vždy přesně ve tři.

Nejprve to byl sotva slyšitelný zvuk kapající vody v kuchyni. Pak tiché, táhlé vrzání skříněk, jako když někdo opatrně otevírá dvířka, aby nikoho nevzbudil. Následovalo cinknutí nádobí – ne pád, ne chaos, ale pečlivé přerovnávání, jako by někdo věděl přesně, kam co patří.

Jednou zahlédl v chodbě záblesk. Studený, kovový odraz světla, který tam neměl co dělat. Trval sotva zlomek vteřiny, ale stačil k tomu, aby mu srdce vynechalo úder.

Ráno byla babička pokaždé stejná. Odpočatá. Usměvavá. Kaše na sporáku, rádio potichu hrající staré písně. Tvrdila, že spala celou noc a nic neslyšela. Vnuk si říkal, že je unavený, že ho přemáhá stres, že si možná zvuky spojuje s dávnými vzpomínkami.

Jenže další noc se to zopakovalo. A další. A další.

Ve tři hodiny. Vždy stejně.

Po týdnu bezesnosti byl na pokraji sil. Každý zvuk ho děsil, každý stín vypadal delší a cizejší, než by měl být. A právě tehdy se rozhodl nainstalovat skrytou kameru. Malou, nenápadnou, s nočním viděním. Umístil ji vysoko nad kuchyňskou skříň, odkud bylo vidět na dřez, stůl i dveře do chodby.

Ráno si sedl k notebooku a pustil záznam.

První hodiny byly tiché. Kuchyně prázdná, jen občas se obraz mírně zachvěl, když se zapnul kompresor lednice. Čas běžel. Dvě hodiny. Dvě padesát osm.

Ve 2:59 se obraz nepatrně změnil. Kamera automaticky přešla do hlubšího nočního režimu.

Ve 3:00 se otevřely dveře.

Ne prudce. Pomalu. Příliš pomalu na to, aby šlo o náhodu nebo průvan.

Do kuchyně vstoupila babička.

Byla bosá. Vlasy měla rozpuštěné, obličej prázdný, pohled skelný. Její pohyby byly klidné, mechanické, jako by přesně věděla, co má dělat. Šla ke dřezu, pustila vodu – přesně ten zvuk, který vnuk slýchal každou noc. Pak otevřela skříňky a začala přerovnávat nádobí. Talíře, příbory, hrnky. Všechno s až nepřirozenou pečlivostí.

Pak se zastavila.

Pomalu zvedla hlavu.

A podívala se přímo do kamery.

Vnukovi se stáhl žaludek. Její oči nebyly ospalé. Nebyly zmatené. Byly plně otevřené a soustředěné. Jako by věděla, že je sledována.

Obraz pokračoval.

Babička sáhla do zásuvky a vytáhla velký kuchyňský nůž. Podržela ho v ruce, naklonila hlavu, jako by naslouchala něčemu, co kamera nezachytila. Pak nůž položila na stůl přesně doprostřed.

A začala šeptat.

Zvuk kamery byl slabý, ale dostatečný na to, aby vnuk rozeznal jednotlivá slova. Nebyla v češtině. Nebyla v žádném jazyce, který by znal. Byla rytmická, opakující se, monotónní.

V 3:17 babička zvedla nůž.

Nepřiblížila se k sobě. Nepřiblížila se k ničemu konkrétnímu. Jen ho držela ve vzduchu, namířený směrem ke dveřím ložnice, kde spal vnuk.

Pak, stejně klidně, jako přišla, nůž položila zpět, otočila se a odešla. Dveře se zavřely.

Ve 3:21 byla kuchyně opět prázdná.

Vnuk seděl nehybně. Ruce se mu třásly. Okamžitě běžel za babičkou. Ležela v posteli, klidně spala, dech pravidelný, tvář mírná. Nešlo ji vzbudit. Vypadala, jako by byla v hlubokém spánku.

Ten den zavolal lékaře. Popsal noční můry, zmínil náměsíčnost. Doktor přikývl, předepsal prášky a řekl, že u starších lidí je to běžné.

Jenže následující noc se babička do kuchyně nevrátila.

Ve tři hodiny se otevřely dveře.

Do kuchyně tentokrát vstoupil někdo jiný.

Postava byla vyšší. Příliš vysoká. Pohybovala se trhaně, jako by si nebyla jistá vlastním tělem. Zastavila se přesně tam, kde předchozí noc stála babička. Kamera zachytila jen obrys, ale bylo jasné jedno: tohle nebyl člověk.

Postava se sklonila k noži.

A pak se obraz náhle vypnul.

Ráno vnuk kameru našel rozbitou. Babička seděla u stolu, pila čaj a usmívala se.

„Tak co,“ řekla klidně, „už jsi dnes v noci spal?“

Její ruce byly studené. A na dně šálku ležela tenká kovová lžička, pokřivená, jako by ji někdo svíral příliš silně.

Vnuk ten den z domu odešel. Už se nikdy nevrátil.

Dům je dnes prázdný. Ale sousedé tvrdí, že přesně ve tři ráno se v kuchyni rozsvítí světlo. A někdo tam pečlivě přerovnává nádobí.