A přesto měl tchán v hrudi neklid, který neuměl pojmenovat.Když večer pokročil a láhve se začaly vyprazdňovat, naklonil se ke své ženě a zašeptal myšlenku, kterou v sobě dusil celé měsíce. Tchyně se okamžitě ohradila. Byla přesvědčená, že jde o hanebnost, o zbytečné porušení důvěry. Ale tchán byl neoblomný. Tvrdil, že je to jen pojistka. Klid pro vlastní svědomí.

O půl hodiny později už stál u auta ženicha a se zájmem si prohlížel palubní desku. Mluvil o technologiích, o moderních vychytávkách, a přitom jeho prsty pracovaly rychle a jistě. Malá kamera zmizela mezi větracími otvory, dokonale skrytá. Nikdo nic netušil.

Druhý den se probudil s bolestí hlavy a pocitem studu. Na kameru si nevzpomněl. Až odpoledne, když se ho žena s lehkou ironií zeptala, zda už „zkontroloval zetě“.

Notebook se otevřel. Kamera se připojila. Na obrazovce se objevilo datum a čas.

První záběry byly nudné. Jízda do práce, rádio, telefonáty. Tchán si začal říkat, že měl pravdu jeho žena a že udělal něco hloupého. Už chtěl video vypnout.

Pak se objevila složka označená pozdním večerem.

Ženich seděl v autě zaparkovaném na kraji lesa. Motor vypnutý. Světla zhasnutá. V autě bylo ticho, přerušované jen jeho dechem. Nedíval se před sebe. Díval se přímo do kamery.

Usmál se.

„Zase jsi tady,“ řekl klidně. „Vždycky se díváš.“

Tchánovi se sevřel žaludek. Tchyně přestala dýchat.

Ženich se naklonil blíž k palubní desce. Jeho hlas byl tichý, ale dokonale zřetelný.

„Ona je dokonalá,“ pokračoval. „Přesně jako ta před ní. Stejný pohled, stejný smích. Jen o trochu chytřejší. Bude to chtít víc času.“

Z kapsy vytáhl složený papír. Na chvíli ho rozložil přímo před kamerou. Byla to fotografie. Mladá žena. Usmívala se. Pod fotkou bylo ručně napsané jméno a datum.

Datum staré několik let.

„Lidi říkají, že zmizela,“ řekl ženich a lehce se zasmál. „Ale nezmizela. Jen už nebyla potřeba.“

Tchyně vykřikla a zakryla si ústa. Tchán cítil, jak mu brní ruce.

Video pokračovalo.

Ženich vytáhl z kufříku malý zápisník. Stránky byly popsané drobným, pečlivým písmem. Jména. Termíny. Poznámky. U některých jmen bylo červené zatržení.

Pak zazněla věta, která tchánovi definitivně vyrazila dech:

„Je hezké, že její otec je tak pečlivý. Vždycky obdivuji lidi, kteří chtějí mít kontrolu. Jen si neuvědomují, že tím sami vstupují do hry.“

Ženich se narovnal, podíval se přímo do kamery a dodal:

„Uvidíme se brzy.“

Záznam skončil.

V místnosti zavládlo ticho, které bolelo. Tchyně se třásla. Tchán zavřel notebook, jako by tím mohl vymazat to, co právě viděli.

Ještě tu noc zavolali policii. Předali záznamy, notebook, všechno. Vyšetřování začalo okamžitě. Ukázalo se, že fotografie patřila dívce, která zmizela před třemi lety ve stejném kraji. Ženich byl poslední, kdo ji viděl.

Svatba byla zrušena bez vysvětlení. Dcera se zhroutila, ale rodiče jí pravdu řekli až později, postupně, opatrně.

Ženich zmizel.

Auto našli opuštěné na parkovišti u dálnice. Kamera byla vytržená a rozdrcená. Zápisník se nikdy nenašel.

O několik měsíců později dostal tchán anonymní dopis. Bez podpisu. Jen jedna věta, napsaná stejným drobným písmem:

„Děkuji, že jste se díval. Bez vás by to nebylo tak napínavé.“

Od té doby tchán nemůže spát. Protože ví, že někde venku je někdo, kdo přesně ví, jak snadné je sledovat. A jak nebezpečné je chtít mít jistotu.