Když Leah otevřela oči, svět se s ní okamžitě zatočil. Tělo měla těžké, jazyk suchý a každá buňka v ní křičela bolestí. Nemohla se pohnout. Jediné, co dokázala, bylo dýchat a poslouchat.Z chodby se nesly hlasy. Tlumené, profesionální, chladné.

„Stav je kritický,“ řekl mužský hlas. Leah ho poznala. Primář oddělení. „Selhání jater postupuje rychle. Maximálně tři dny.“

Tři dny. Ta slova se jí zaryla do mysli jako rezavý hřebík.

Pak se ozval další hlas. Ten by poznala kdekoli. Oliver. Její manžel.

Leah neotevřela oči úplně. Nechala víčka pootevřená jen natolik, aby viděla obrysy místnosti. Dveře se otevřely. Oliver vstoupil dovnitř s kyticí květin, které pravděpodobně koupil v nemocničním stánku. Přesně takové gesto, jaké od něj všichni očekávali.

Posadil se na kraj postele, vzal Leah za ruku a jemně ji pohladil po zápěstí. Vypadalo to něžně. Přesvědčivě. Jako obraz dokonalého manžela.

Naklonil se blíž. Byl si jistý, že je jeho žena utlumená léky a neslyší jediné slovo.

„Konečně,“ zašeptal. „Na tohle jsem tak dlouho čekal.“

Leah cítila, jak se jí zrychlil tep.

„Tvůj dům. Tvoje účty. Tvůj podnik,“ pokračoval klidně. „Všechno to konečně bude moje.“

Usmál se. Ne triumfálně. Spíš spokojeně. Jako někdo, komu se právě splnil dlouhodobý plán.

V té chvíli Leah pochopila pravdu, kterou si roky odmítala připustit. Oliver ji nikdy nemiloval. Miloval jen to, co vlastnila.

Vstal, srovnal si oblek a nasadil výraz hlubokého soucitu. Na chodbě pak pronesl hlasitě, aby ho slyšela sestra:

„Prosím, dávejte na ni pozor. Je to celý můj život.“

Leah se chtělo zvracet.

Když se dveře zavřely, otevřela oči úplně. Srdce jí bušilo, ale mysl se jí nečekaně vyčistila. Pokud jí zbývaly tři dny, nehodlala je strávit jako oběť.

Z chodby se ozvalo šplouchání vody. Úklid. Tiché kroky. Leah sebrala zbytky sil.

„Sestřičko… pojďte sem,“ zachraptěla.

Dveře se pootevřely. Do pokoje nahlédla mladá žena. Hubená, unavená, s očima, které už viděly příliš mnoho bolesti. Na jmenovce stálo jméno Maria.

„Necítíte se dobře?“ zeptala se a instinktivně sáhla po tlačítku.

„Nevolejte nikoho,“ zašeptala Leah. „Musím s vámi mluvit.“

Maria zaváhala, ale přistoupila blíž. Leah ji chytila za ruku. Její stisk byl slabý, ale pevný v úmyslu.

„Poslouchejte pozorně,“ řekla Leah tiše. „Jestli uděláte všechno, co vám řeknu, už nikdy nebudete pracovat jako zdravotní sestra.“

Maria zbledla.

„Protože budete mít vlastní život,“ dodala Leah. „A já dostanu spravedlnost.“

Během následujících dvou dnů se v nemocnici odehrál tichý manévr. Bez křiku, bez podezření. Leah nadiktovala Marii seznam kontaktů. Právníka. Notáře. Finančního poradce. Vše bylo připravené dávno před nemocí. Jen to nikdy nepovažovala za nutné použít.

Závěť byla změněna. Podnik převeden do svěřenského fondu. Účty zmrazeny. Oliverovo jméno zmizelo ze všech dokumentů.

Třetí den ráno Oliver vstoupil do pokoje s výrazem tiché vítězné jistoty.

„Jak se cítíš?“ zeptal se sladce.

Leah se na něj podívala. Poprvé po letech opravdu.

„Klidně,“ odpověděla. „Protože už vím, že mi nic nevezmeš.“

Nechápal.

O několik hodin později mu právník doručil dokumenty. Oliver seděl v chodbě nemocnice, když si uvědomil, že nezíská vůbec nic. Ani dům. Ani peníze. Ani podnik.

Leah zemřela té noci.

Na jejím pohřbu Oliver plakal nejhlasitěji.

Nikdo kromě Marie však nevěděl, že tři dny stačily. Ne k pomstě plné křiku, ale k té nejčistší. Té, která vezme všechno tomu, kdo si myslel, že už vyhrál.