Trh pod širým nebem žil už od brzkého rána. Mezi stánky s obnošeným oblečením, starým nářadím a krabicemi plnými věcí, které kdysi někomu patřily, panoval neustálý hluk. Prodavači hlasitě nabízeli zboží, kov cinkal o kov a vzduch byl těžký prachem a pachy levného jídla.Uprostřed toho všeho stál muž v pracovní vestě. Před sebou měl kovovou klec. Uvnitř seděli dva psi.

Nebyla to štěňata. Nebyli to ani čistokrevní psi. Obyčejní kříženci, ti, o které se lidé obvykle nezajímají. Starší pes měl šediny kolem tlamy a pozorný, ostražitý pohled. Mladší byl hubenější a po celou dobu se tiskl k tomu staršímu, jako by se bál udělat jediný krok sám.

Muž k mřížím přivázal kartonovou ceduli s nápisem „Na prodej“. V hlavě měl jasno: nebude si je nechávat dlouho. Takoví psi si vždycky najdou kupce. Otázkou je jen jakého.

Psi seděli tiše. Starší občas zvedl hlavu a sledoval proud lidí. Mladší se ani na okamžik nevzdálil.

Kolem poledne se před klecí zastavil bezdomovec.

Měl špinavou bundu, sešlapané boty a prošedivělý vous. V jeho očích byl pohled člověka, který už dlouho nepočítá s tím, že by se na něj mohlo usmát štěstí. Nestál tam, aby smlouval. Neptal se na původ psů ani na jejich věk. Jen mlčky stál a díval se.

Po chvíli se tiše zeptal na cenu.

Prodavač se krátce pousmál. Okamžitě si udělal jasno. Takové lidi už znal. Vypadají uboze, vzbuzují soucit, ale ve skutečnosti jen kupují levně a prodávají dráž. Využívají citů ostatních. Muž proto řekl částku téměř symbolickou. Chtěl se psů zbavit rychle.

Bezdomovec začal prohledávat kapsy. Vytáhl pomačkané bankovky, několikrát je přepočítal a přidal drobné. Byly to všechny peníze, které měl. Prodavač si toho všiml a v duchu se jen utvrdil ve svém úsudku. Byl přesvědčený, že psy obratem prodá. Takoví lidé podle něj litují jen slovy.

Obchod byl uzavřen. Klec i vodítka změnily majitele. Bezdomovec poděkoval, sklonil hlavu a odešel, aniž by se ohlédl.

Uplynulo několik hodin. Trh se pomalu vyprazdňoval. Stánky se zavíraly, lidé odcházeli. Prodavač balil své věci, když si za parkovištěm, u starých dodávek, všiml známé siluety.

Byl to ten bezdomovec.

Něco ho přimělo jít blíž. Možná zvědavost. Možná neklid, který neuměl pojmenovat.

A pak to uviděl.

Psi nebyli v kleci. Nebyli ani na vodítkách. Leželi vedle muže na staré dece. Bezdomovec jim rozdělil kus chleba a poslední zbytky jídla, které měl. Starší pes ležel klidně, mladší spal s hlavou položenou na jeho noze. Muž si sundal bundu a přikryl je, přestože sám zůstal v chladu.

Neprobíhal žádný prodej. Žádná výměna. Žádný obchod.

Ten muž za své poslední peníze nekoupil zboží. Koupil si společníky. Ne proto, aby na nich vydělal, ale proto, aby s nimi nebyl sám. Aby oni nebyli sami.

Prodavač zůstal stát. Najednou mu bylo jasné, jak snadno si člověk vytvoří úsudek a jak těžké je přiznat, že se mýlil. Psi, které považoval za bezcenné, dostali domov. Ne střechu nad hlavou, ale něco, co je často cennější – někoho, kdo je nehodlá opustit.

A to zjištění ho zasáhlo silněji, než by si kdy dokázal připustit.