Jenže teď už nebyla žena s prázdnou pneumatikou.
Teď byla autoritou, která rozhodovala o osudech.„Soud zahajuje jednání ve věci Perrin versus společnost Novacore Industries,“ zazněl její hlas jasně, pevně, profesionálně.

Ani náznak poznání.
Ani letmý pohled navíc.

Lucas si nebyl jistý, zda je to úleva, nebo další rána.

Usadil se na lavici obžaloby. Kufřík si položil k nohám a konečky prstů sevřel kolena, aby se uklidnil. Naproti němu seděl maître Salvetti, právník Novacore, muž s pověstí dravce. Jeho oblek byl dražší než Lucasův měsíční nájem. Jeho úsměv byl klidný, téměř pobavený.

Vedle něj Chloé Aguilarová. Bývalá kolegyně. Žena, která kdysi podepsala interní hlášení, ale pak pod tlakem otočila. Její pohled se Lucasovi vyhýbal.

„Pane Perrine,“ ozvala se soudkyně. „Zastupujete se sám, je to tak?“

„Ano, paní soudkyně,“ odpověděl. Hlas se mu mírně třásl, ale stál rovně.

„Máte důkazy, které chcete předložit soudu?“

Lucas polkl.
Ano.
Měl.

Nebo si to alespoň myslel.

Otevřel kufřík.

Uvnitř bylo prázdno.

Na zlomek vteřiny se mu zastavil dech. Pak začal prohrabávat přihrádky, kapsy, desky. Papíry tam byly. Poznámky. Přepisy. Ale ne to hlavní.

USB disk.

Ten jediný důkaz. Video, které jasně ukazovalo, jak vedení Novacore falšovalo bezpečnostní zprávy, aby urychlilo uvedení produktu na trh. Video, kvůli kterému přišel o práci. Kvůli kterému mu vyhrožovali. Kvůli kterému dnes stál tady.

„Pane Perrine?“ zopakovala soudkyně. „Máte ten důkaz, o kterém jste mluvil ve své žalobě?“

Lucas zvedl hlavu. V místnosti bylo ticho. Salvetti se lehce pousmál a založil ruce.

„Zdá se, že žalobce opět ztrácí čas soudu,“ pronesl klidně. „Bez důkazů je tato žaloba pouze osobní frustrací bývalého zaměstnance.“

Lucas cítil, jak se mu potí záda. Mozek mu pracoval horečně. Kolo. Silnice. Kufr. Pneumatika.

Auto.

Žena.

Soudkyně.

Myšlenka byla absurdní. Nepravděpodobná. A přesto jediná možná.

„Pane Perrine,“ řekla soudkyně a její hlas byl stále neutrální. „Pokud nemáte co předložit, budeme nuceni—“

V tom okamžiku se dveře soudní síně otevřely.

„Omlouvám se za vyrušení,“ ozval se hlas soudního zřízence. „Paní soudkyně, byl vám doručen předmět nalezený v úředním vozidle.“

V rukou držel malý plastový obal.

Lucasovi se podlomila kolena.

USB disk.

V místnosti to zašumělo. Salvetti se poprvé přestal usmívat.

Soudkyně se podívala na obal. Pak zvedla oči k Lucasovi. Tentokrát v jejím pohledu něco bylo. Ne překvapení. Spíš potvrzení.

„Pane Perrine,“ řekla pomalu. „Tvrdíte, že tento datový nosič obsahuje klíčové důkazy?“

„Ano,“ odpověděl. „Bez něj nemám nic.“

Soudkyně se krátce poradila s technikem. Projekční plátno se rozsvítilo.

Video začalo.

Hlas výkonného ředitele Novacore zaplnil místnost. Čistý, jasný.
„Bezpečnostní testy přepíšeme. Riziko je minimální a zpoždění by nás stálo miliony.“

Následovaly podpisy. E-maily. Interní komunikace.

Chloé si zakryla ústa. Salvetti zbledl.

Soudní síní se rozhostilo těžké ticho.

Když video skončilo, soudkyně si sundala brýle. Chvíli mlčela. Pak se nadechla.

„Soud bere důkazy na vědomí,“ řekla. „A konstatuje, že existuje důvodné podezření na úmyslné porušení zákona ze strany společnosti Novacore Industries.“

Salvetti se postavil. „Paní soudkyně, protestuji—“

„Protest se zamítá,“ přerušila ho. „A doporučuji vám zvolit velmi opatrná slova.“

Otočila se k Lucasovi.

„Pane Perrine… dnes ráno jste mi pomohl, aniž byste věděl, kdo jsem. Neptal jste se, nehodnotil jste. Prostě jste jednal.“

Místnost zadržela dech.

„Soud má být místem spravedlnosti,“ pokračovala. „Ne moci. A dnes bylo spravedlnosti učiněno zadost.“

Kladívko dopadlo.

Lucas vyšel z budovy o hodinu později. Slunce stálo vysoko. U schodů na něj čekala ona.

Ne v taláru. V obyčejném kabátu.

„Lucasi,“ řekla. „Dlužím vám víc než poděkování.“

Usmál se, poprvé za dlouhé měsíce upřímně.

„Stačilo mi, že jste slyšela pravdu.“

Přikývla.
„Někdy stačí jeden obyčejný čin, aby se rozhodlo o budoucnosti. Dnes jste ji pomohl změnit… mně i sobě.“

Lucas se podíval na své staré kolo opřené o zábradlí.
Poprvé neměl pocit, že je malé.