Muž dorazil na hřbitov brzy ráno, když se mlha ještě nerozptýlila a zem byla studená a vlhká. V rukou držel bílé květiny — ty, které jeho žena za života milovala. Zemřela před několika měsíci a on stále nedokázal uvěřit, že žena, kterou miloval, už není naživu.

Když se přiblížil k hrobu své zesnulé manželky, zastavil se. Přímo před náhrobním kamenem, na rozbahněné zemi, klečely dvě malé dívky. Dvojčata. Tiskly se k sobě a hořce plakaly; ruce měly od hlíny, kolena promočená, ale zdálo se, že si toho vůbec nevšímají.

Muž byl zmatený. Tyto děti nikdy předtím neviděl. Jeho žena měla velmi málo příbuzných — a ještě méně neteří či kmotřenek.

— Vy… kdo jste? Tohle je hrob mé ženy — zeptal se tiše, aby je nevyděsil.

Jedna ze sester se náhle podívala na druhou a s hrůzou v očích zašeptala tak, aby to muž neslyšel:

— Nic mu neříkej, nesmí nic vědět.

Když pochopil, kým tyto dvojčata ve skutečnosti jsou, byl zděšen

— Prosím, vysvětlete mi to, neublížím vám. Přísahám!

Dívky k němu zvedly uplakané oči. Jedna z nich zašeptala:

— Přišly jsme navštívit maminku…

Tato slova ho zasáhla silněji než jakákoli rána.

— Jakou maminku? — vyklouzlo mu.

Druhá dívka odpověděla roztřeseným hlasem:

— Naši. Je tady pohřbená.

Muž ucítil, jak se mu podlamují nohy. Pomalu pohlédl na fotografii na náhrobku a pak znovu na tváře dívek. Stejné oči. Stejná linie obočí. Stejný úsměv, sotva patrný skrze slzy.

A tehdy se před ním spojila pravda, která mu vzala dech.

Před mnoha lety jeho žena na několik měsíců zmizela s tím, že musí „vyřešit záležitosti s minulostí“. Neptal se. Důvěřoval jí. A teď před ním stála dvě živá tajemství, o jejichž existenci neměl ani tušení.

— Jsme z dětského domova — dodala tiše jedna ze sester. — Řekli nám, že maminka zemřela… a že si přála, abychom za ní přišly, až budeme větší.

Muž si sedl vedle nich na studenou zem.

Toho dne neopustil hřbitov sám. A život, o němž si myslel, že skončil, začal znovu — se dvěma malými rukama sevřenými v těch jeho.