„Tady jsou šaty a jídlo na týden, jedu na dovolenou s milenkou a děti beru s sebou,“ říká manžel a hází tašku s oblečením na zasněžený práh starého domu; ani si však nedokázal představit, jaké překvapení je čekalo na letišti 😱😢
Bylo minus patnáct stupňů. Sníh křupal pod nohama, vzduch řezal plíce. Tahle dača se nacházela padesát kilometrů od města — bez sousedů, bez dopravy, bez spojení. Ideální místo, kde se zbavit manželky.
Stála jsem tam ve staré bundě, v rukou svírala složku s dokumenty a mlčky sledovala, jak manžel ve spěchu vykládá z kufru auta svazek vlhkého dřeva a pytel s obilovinami. Dělal všechno rychle, nervózně — jako by se bál zůstat se mnou ještě o minutu déle.
— Vyměnil jsem zámky v bytě! Už se domů nevrátíš! — křičel už z auta.
Na zadním sedadle seděly děti. Nedívaly se na mě. Už jim všechno vysvětlil — po svém.
Černé SUV se prudce rozjelo, kola prokluzovala v sypkém sněhu. Auto pomalu zmizelo za zatáčkou mezi borovicemi a zanechalo po sobě jen stopy pneumatik a pach výfukových plynů.
Dívala jsem se, jak odjíždí… a usmála jsem se. Protože můj manžel a jeho milenka neměli ani tušení, jaké překvapení je čeká na letišti.
Můj manžel si nevšiml toho nejdůležitějšího. Nevšiml si, že v noci, když spal, jsem otevřela jeho cestovní tašku. Jak jsem pečlivě přemístila její obsah. Jak jsem do ní vložila prázdnou složku a všechno, co v ní bylo, si vzala s sebou.
Uplynulo několik hodin. Sněžení zesílilo. Zatopila jsem v kamnech, uvařila čaj a klidně čekala.
Telefonát přišel pozdě večer.
— Kde jsi?! — hlas mého manžela se třásl vztekem. — Kde jsou moje dokumenty?!
Slyšela jsem ruch letiště, hlášení letů a hysterický šepot milenky někde poblíž.
— O čem mluvíš? — zeptala jsem se klidně.
— Ve složce NENÍ NIC! Pas, peníze, karty — VŠECHNO ZMIZELO!
Skoro křičel. — Co jsi udělala?!
Představila jsem si tu scénu: přepážka odbavení, zmatený muž, milenka s letenkou v ruce a chladným pohledem. Ona projde. On — ne.
— Milenka už prošla kontrolou? — zeptala jsem se.
Odmlčel se. To ticho bylo lahodné.
— Odletěla sama, — zasyčel nakonec. — A ty… toho budeš litovat. Kde vlastně jsi?!
Podívala jsem se na temné okno, za kterým tiše padal sníh.
— Do toho ti nic není, kde jsem, — řekla jsem. — Dokumenty jsou tam, kde jsi mě nechal. Přijeď si pro ně. Jinak už jsou ve sněhu dávno promočené.
A zavěsila jsem.