Ještě včera seděl u její postele, hladil ji po zdravé ruce a opakoval, jak se těší, až ji konečně přiveze domů. Během celé hospitalizace byl téměř přehnaně pozorný. Nosil jí čerstvé ovoce, drahé džusy, květiny. Neustále se ptal lékařů, zda dostává tu nejlepší péči. Když se dozvěděl o jejím pádu ze schodů, neváhal ani minutu a zařídil převoz do nejdražší soukromé kliniky ve městě. Zaplatil vše předem. Bez otázek.Anna si tehdy říkala, že má štěstí. Že takovou péči a lásku nemá každý.

Teď ale seděla na kraji nemocniční postele, oblečená, s taškou sbalenou u nohou, a dívala se na telefon. Pět zmeškaných hovorů. Žádná zpráva. Žádná odpověď.

Zhluboka se nadechla, vstala a otevřela dveře pokoje. Rozhodla se zeptat sestry, jestli manžel nevolal na oddělení. Udělala sotva pár kroků na chodbu, když zaslechla hlasy.

Dva sanitáři stáli opodál u vozíku s čistým prádlem. Mluvili tiše, ale dost nahlas na to, aby každé slovo proniklo až k ní.

„Říkám ti, že mi z toho běhá mráz po zádech,“ řekl první.

„Jo,“ odpověděl druhý. „Já to slyšel od doktora. Ten chlap se ptal až podezřele podrobně.“

Anna se zastavila. Srdce se jí rozbušilo.

„Myslíš toho manžela z pokoje 312?“ pokračoval první sanitář.

„Jo. Přesně toho. Prý se pořád vyptával, jak dlouho vydrží otřes mozku, jestli si pacienti pamatují pády… a hlavně jestli si pamatují, co se dělo těsně předtím.“

Anniny prsty se křečovitě sevřely kolem kliky dveří.

„A slyšel jsi, co řekl včera večer?“ zeptal se druhý.

„Ne.“

„Že doufá, že si nebude pamatovat schody. Že někdy je lepší, když některé věci zůstanou zapomenuté.“

Anna měla pocit, že se jí podlomila kolena.

„To ještě není to nejhorší,“ pokračoval první sanitář. „Doktor říkal, že manžel dneska ráno volal. Ale ne kvůli propuštění.“

„Tak kvůli čemu?“

„Ptal se, jestli je možné zdržet pacientku ještě den nebo dva. Prý… prý doma ještě není všechno připravené.“

Mezi muži se rozhostilo ticho.

„Víš, co je divné?“ dodal druhý. „On se vůbec neptal, jak se má. Jen jestli už je schopná samostatně chodit. A jestli si pamatuje pád.“

Anna si zakryla ústa rukou, aby nevykřikla. Hlava se jí zatočila. Najednou si vzpomněla na něco, co jí dosud připadalo bezvýznamné.

Na to, že si nepamatovala samotný pád.

Jen hádku.

Ostrá slova. Jeho ruku na zábradlí. Tlak. Krátký pocit beztíže.

Tehdy to přičítala šoku. Teď se jí v paměti začaly skládat útržky, které mozek celou dobu odmítal spojit.

Sanitáři pokračovali v rozhovoru, ale Anna už je skoro nevnímala. V uších jí hučelo. Jediné, co cítila, byl instinkt. Syrový, zvířecí strach.

Pomalu, co nejtišeji, se vrátila do pokoje a zavřela dveře. Zamkla je. Ruce se jí třásly tak, že sotva dokázala zvednout tašku. Začala do ní házet věci bez ladu a skladu. Oblečení, dokumenty, telefon, nabíječku.

Pak si všimla něčeho, co jí definitivně ztuhlo krev v žilách.

Na nočním stolku ležela květina, kterou jí manžel přinesl včera. Ve váze byla vyměněná voda. Čerstvá.

A vedle ní malý papírek, který tam předtím nebyl.

Jen jedno slovo, napsané jeho rukopisem:

„Brzy.“

Anna neváhala ani vteřinu. Vzala telefon a místo manžela vytočila číslo své sestry. Hlas se jí třásl, ale donutila se mluvit klidně.

„Přijeď pro mě. Hned. A nikomu neříkej, že mě vezeš.“

Sestra se chtěla ptát, ale Anna ji přerušila. „Prosím.“

O deset minut později už stála u zadního východu kliniky. Zdravotní sestra jí podala propouštěcí papíry s překvapeným výrazem.

„Váš manžel—“

„Nepřijde,“ odpověděla Anna pevně.

Když nasedla do auta své sestry, poprvé se otočila a podívala na budovu nemocnice. V jednom z oken stál muž. Telefon u ucha. Díval se přímo na ni.

Jakmile se jejich pohledy setkaly, usmál se.

Anna se rozplakala až o několik ulic dál.

Ten den se domů nevrátila. O týden později podala oznámení. Vyšetřování odhalilo, že pád ze schodů nebyla nehoda. A že její manžel měl už dlouho sjednanou životní pojistku, která by se vyplatila jen v případě, že by Anna utrpěla „fatální komplikace po úrazu“.

Dnes Anna žije jinde. Změnila jméno. Číslo. Město.

A pokaždé, když slyší na chodbě cizí hlasy, instinktivně se zastaví a poslouchá.

Protože ví, že někdy vás před smrtí nezachrání lékaři ani láska. Ale náhodně zaslechnutý rozhovor, který jste původně vůbec neměli slyšet.