Každý den přesně v deset hodin dopoledne vstupovala do malé řeznické prodejny stejná žena. Byla drobná, shrbená, oblečená do starého kabátu a tlačila před sebou opotřebovaný vozík na kolečkách.

„Jako obvykle. Čtyřicet kilo hovězího,“ řekla pokaždé tiše a podala pečlivě složené bankovky.

Mladý řezník tomu zpočátku nevěnoval pozornost. Myslel si, že žena má velkou rodinu. Možná vaří pro restauraci. Ale když se nákup opakoval den co den, týden za týdnem, začalo mu to vrtat hlavou. Čtyřicet kilogramů masa denně nebylo normální.

Žena téměř nemluvila, nikdy se mu nepodívala do očí. Vzala balíky masa, naložila je na vozík a beze slova odešla. Zůstával po ní zvláštní pach – směs železa, chladu a něčeho těžko popsatelně tísnivého.

Na trhu se rychle rozšířily fámy.
„Krmi psy.“
„Má tajnou jídelnu.“
„Nebo je blázen.“Řezník se snažil klepy ignorovat, ale zvědavost nakonec zvítězila. Jednoho večera se rozhodl ji sledovat.

Žena kráčela pomalu, ale jistě. Přes okraj města, kolem opuštěných garáží, až ke starému továrnímu areálu, který byl už roky zavřený. Vstoupila dovnitř a zmizela. Po dvaceti minutách vyšla ven — vozík byl prázdný.

Třetí den sebral odvahu a šel za ní dovnitř.

V hale bylo chladno a ticho, přerušované tlumenými zvuky. Když nahlédl do bývalé výrobní haly, zastavilo se mu srdce.

Uvnitř seděli lidé. Desítky lidí. Vyčerpaní muži, ženy, mladí i staří. Někteří leželi na betonové podlaze, jiní byli zabalení do dek. Všichni ale drželi v rukou talíře s jídlem.Uprostřed stála ona. Důchodkyně. Bez kabátu, v pleteném svetru, s šátkem na hlavě. Rozdělovala maso. Už uvařené. Horké.

„Pomalu… všem se dostane…“ říkala klidně.

Tehdy pochopil. Nebyla to žádná nelegální činnost. Bylo to útočiště. Lidé bez domova. Ti, které město vymazalo ze svého svědomí.

Když ho žena spatřila, nelekla se.

„Věděla jsem, že mě někdo jednou bude sledovat,“ řekla tiše.

Vyprávěla mu svůj příběh. Před lety její syn — inženýr této továrny — přišel o práci. Krátce poté si vzal život. Ona zůstala sama. A tady, na místě, kde pracoval, našla jiné ztracené lidi.„Nemohu vrátit syna,“ řekla. „Ale mohu zabránit tomu, aby umírali další.“

Řezník odešel otřesený.
A přesto — zavolal policii.

Když hlídka dorazila, žena čekala. Klidná. Připravená.
Ale místo zatýkání přijely sociální služby, lékaři, dobrovolníci.

Příběh se dostal do médií. Město ztichlo hanbou.

A řezník?
Druhý den zavřel obchod.
Třetí den vyvěsil ceduli:

„Každý večer teplé jídlo zdarma pro ty, kteří nemají kam jít.“

Někdy nejsou nejděsivější tajemství zločiny.
Ale lhostejnost, se kterou se díváme jinam.