Každou noc, přesně ve chvíli, kdy světla zhasla a město se ponořilo do ticha, jsem cítila, že nejsem sama. Nešlo o pocit sledování v pravém slova smyslu. Spíš o vědomí přítomnosti. Jako když vejdete do místnosti a okamžitě poznáte, že tam někdo byl – i když je teď prázdná.

Zpočátku jsem tomu nepřikládala význam. Byla jsem unavená, pracovala jsem dlouho do noci, spánek byl mělký. Pak ale přišly zvuky. Ne hlasité, ne dramatické. Naopak. Téměř zdvořilé. Podlahové desky občas tiše zavrzaly, jako by po nich někdo kráčel s maximální opatrností. Někdy se ozvalo lehké šustnutí, sotva slyšitelné. Jindy tupý dotek, jako by se něco jemně dotklo nábytku.

Ležela jsem v posteli a bála se pohnout. Měla jsem pocit, že i pouhé nadechnutí by mohlo prozradit mou polohu. Nejhorší nebylo ticho, ale rytmus. Ty zvuky se nikdy neozývaly náhodně. Přicházely mezi druhou a čtvrtou hodinou ranní. Vždy ve stejném rozmezí, kdy tělo spí, ale mysl zůstává napůl bdělá.

Ráno jsem si všímala drobností. Můj telefon ležel na polštáři, přestože jsem si byla jistá, že jsem ho nechala na nočním stolku. Oblečení bylo pečlivě složené na židli, i když jsem si pamatovala, že jsem ho hodila na zem. Některé předměty změnily místo. Nenápadně. Tak, aby se to dalo vysvětlit zapomněním.

Říkala jsem si, že si to jen nepamatuji. Že moje mysl vyplňuje mezery. Přesvědčovala jsem se, že jsem příliš vystresovaná, příliš unavená, příliš náchylná k paranoie.

Až do noci, kdy jsem se probudila s pocitem, který už nešlo ignorovat.

Někdo stál u mé postele.

Neviděla jsem ho. Neodvážila jsem se otevřít oči. Ale věděla jsem to s naprostou jistotou. Vzduch byl jiný. Těžší. Měla jsem pocit, že mě někdo pozoruje z bezprostřední blízkosti. Držela jsem víčka pevně zavřená a v duchu se modlila, aby to byl jen sen.

Když jsem se ráno probudila, byla jsem vyčerpaná. Ne fyzicky, ale psychicky. Uvědomila jsem si, že už nemohu pokračovat v nevědomosti. Potřebovala jsem důkaz. Nebo vyvrácení.

Ten den jsem si koupila malou kameru. Nenápadnou, tichou. Umístila jsem ji do rohu ložnice, namířenou přímo na postel. Zapnula jsem nahrávání a šla spát s podivným klidem, jako by samotné rozhodnutí přineslo úlevu.

Noc proběhla tiše. Alespoň tak jsem si to myslela.

Ráno jsem si uvařila kávu a posadila se k počítači. Ruce se mi třásly, když jsem otevírala záznam. Část mě doufala, že neuvidím nic. Že se kamera celou noc ani nepohnula. Že to všechno skončí.

Záznam byl klidný až do 2:17.

V tu chvíli se dveře ložnice pomalu otevřely.

Ne náhle. Ne násilím. S trpělivostí někoho, kdo to dělal už mnohokrát.

Postava vstoupila do místnosti. Byla vysoká, oblečená do tmavého oblečení. Pohybovala se tiše, jistě. Nezaváhala. Nezastavila se. Došla až k mé posteli.

Stála tam dlouhé minuty.

Pak se naklonila.

Kamera zachytila, jak se její hlava sklání těsně k mému obličeji. Jako by mě studovala. Jako by si mě prohlížela zblízka. Potom zvedla mou ruku, položila ji zpět na peřinu a pečlivě ji narovnala.

Nakonec se postava otočila, tiše odešla a zavřela za sebou dveře.

Celý záznam trval osm minut.

Seděla jsem před obrazovkou neschopná pohybu. Nezpanikařila jsem. Nekřičela jsem. Jen jsem pochopila jednu věc, která mi dodnes nedá spát.

Ten někdo mě nechtěl okrást. Nechtěl mi ublížit.

Ten někdo tam byl doma.

A věděl přesně, kdy spím.