Stála jsem na chodbě s klíči v ruce, když ke mně sousedka náhle přistoupila. Nebyla to žena, která by mluvila zbytečně. Vždy působila věcně, možná až chladně. Tentokrát však měla v očích neklid.„U vás doma je to přes den nesnesitelné,“ řekla bez pozdravu. „Pořád tam křičí nějaký muž. Už si na to stěžovalo víc lidí.“

Nejdřív jsem se zasmála. Instinktivně. Smích jako obranný reflex.

„To není možné,“ odpověděla jsem. „Bydlím sama. Přes den jsem v práci.“

Zavrtěla hlavou, pomalu a důrazně.

„Slyšela jsem to několikrát. Vždycky kolem poledne. Mužský hlas. Křik. Dokonce jsem zaklepala, ale nikdo neotevřel.“

Snažila jsem se zachovat klid. Řekla jsem, že jsem možná nechala zapnutou televizi. Přikývla, ale nevěřila mi. Když odešla, pocit lehkosti se nedostavil. Naopak. Něco se ve mně sevřelo.

Byt byl tichý. Až nepřirozeně. Prošla jsem všechny místnosti. Okna zavřená. Zámky neporušené. Všechno přesně tam, kde mělo být. Žádný důkaz, žádná stopa. Přesto jsem tu noc nespala. Každý zvuk mi připadal cizí. Každé zapraskání podlahy hrozivé.

Ráno jsem se rozhodla. Zavolala jsem do práce a oznámila, že mi není dobře. V 7:45 jsem vyšla z bytu, aby mě viděli sousedé. Nastartovala jsem auto, odjela kousek, pak se vrátila, zaparkovala za rohem a bočním vchodem se tiše dostala zpět dovnitř.

V ložnici jsem se schovala pod postel. Přetáhla jsem přes okraj přehoz, aby nebylo vidět ani stín. Ležela jsem tam nehybně, s telefonem v ruce, s dechem zadrženým v krku.

Čas plynul pomalu. V jednu chvíli jsem si říkala, že jsem se zbláznila. Že sousedka slyšela něco jiného. Že strach vytvořil příběh tam, kde žádný není.

Pak se to stalo.

Přesně v 11:20 jsem zaslechla klíč v zámku.

Dveře se otevřely. Bez váhání. Bez hluku, který by naznačoval nejistotu. Kroky vstoupily do chodby. Pomalu. Jistě. Jako by ten, kdo přichází, přesně věděl, kam šlápnout, aby podlaha nezavrzkala.

Srdce mi bušilo tak silně, že jsem se bála, že ho uslyší.

Kroky se zastavily v ložnici.

A pak jsem uslyšela hlas. Mužský. Hluboký. Podrážděný.

„Zase jsi tu nechala takový nepořádek…“

Vyslovil mé jméno.

Chtěla jsem křičet. Nemohla jsem. Ležela jsem zkamenělá, zatímco muž chodil po místnosti. Otevřel skříň. Posunul židli. Vzal něco ze stolku. Mluvil dál, jako by tam někdo byl.

Vyčítal. Kritizoval. Nadával.

Tehdy mi došlo, že ten hlas není cizí.

Patřil mému bývalému partnerovi.

Muži, který se se mnou rozešel před dvěma lety. Muži, o němž jsem byla přesvědčená, že už dávno zmizel z mého života. Netušila jsem, že si nechal kopii klíče. Že se sem vrací. Že tu hraje svou vlastní verzi reality, kde já pořád existuji, i když jsem pryč.

Neplánoval mě přepadnout. Nehledal mě.

On sem chodil žít život, který mu chyběl.

Když odešel, zůstala jsem pod postelí ještě dlouhé minuty. Pak jsem zavolala policii. Klíče jsem vyměnila. Zámky taky. Přestěhovala jsem se o měsíc později.

Ale někdy, když jdu po chodbě nového bytu, mám pocit, že slyším kroky.

A vím, že skutečný strach nezačíná tehdy, když slyšíte cizí hlas.

Začíná ve chvíli, kdy poznáte, komu patří.