Ten den panovalo ve vojenském útvaru nezvyklé ticho. Na buzerplacu stáli vojáci v dokonale rovné řadě a čekali na příjezd podplukovníka. Každý z nich znal jeho pověst. Nebyl obávaný kvůli odvaze nebo profesionalitě, ale kvůli krutosti, aroganci a potřebě ponižovat ostatní. Moc mu chutnala. A lidé pod ním byli jen náconsideri — nástroje.

U brány se ozval zvuk motoru. Vojenské SUV vjelo do areálu a zvedlo oblak prachu.

— Pozor! Vztyk! — zakřičel velitel roty.

Všichni okamžitě zasalutovali. V tu chvíli však přes plochu klidně procházela mladá žena v uniformě. Sebejistá, s pevným krokem, v ruce nesla přilbu. Ani se nepodívala směrem k přijíždějícímu podplukovníkovi.

Ten si jí všiml okamžitě.

Dupnul na brzdy, stáhl okénko a s hněvem v hlase zařval:

— Hej, vojáku! Ty snad neznáš řád?! Proč mi nezasalutuješ?! Víš vůbec, kdo jsem?!Žena se zastavila a klidně se mu podívala přímo do očí.

— Ano, vím, kdo jste — odpověděla tiše, bez strachu.

To ho rozzuřilo ještě víc. Vyskočil z auta, začal křičet, urážet ji, vyhrožovat tresty. Nadávky létaly přes celé prostranství. Vojáci ztuhli. Nikdo se neodvážil zasáhnout.

Podplukovník byl přesvědčený, že ji zlomí.

Ale právě v tu chvíli udělala něco, co nikdo nečekal.

Pomalu položila přilbu na zem.

Na buzerplacu zavládlo naprosté ticho. Dokonce i vítr jako by se zastavil.

— Opakuj to, co jsi udělala — procedil skrz zuby. — Já tě naučím disciplíně, holčičko. Skončíš v trestech, dokud tě to nepřejde!

Žena se narovnala ještě víc.

— Nemám povinnost vám teď salutovat — odpověděla pevně.

Někdo v řadě zatajil dech. Velitel zbledl. Taková slova se tady ještě nikdy neozvala.— Cože?! — vybuchl podplukovník. — Já tě nechám postavit před soud! Zničím ti kariéru!

Natáhl ruku, jako by ji chtěl chytit za límec.

— Okamžitě ustupte — řekla klidně, ale tvrdě.

Zasmál se. Výsměšně.

— A kdo si myslíš, že jsi?!

V tu chvíli vytáhla z kapsy služební průkaz a otevřela ho přímo před jeho očima.

— Vrchní inspektorka Hlavního vojenského kontrolního úřadu. Mimořádná kontrola.
— A teď mi, prosím, sdělte své jméno, hodnost a důvod pokusu o fyzický nátlak.

Podplukovník zbledl jako stěna.

Jeho rty se pohnuly, ale žádná slova nepřišla. Poznal razítka. Poznal podpisy. Poznal konec.

— To… to musí být omyl… — zašeptal.

— Omylem bylo vaše chování — odpověděla chladně. — Výhrůžky, ponižování podřízených a porušení předpisů. Vše je zaznamenáno.

Velitel jednotky předstoupil a zasalutoval jí.

— Omlouvám se, paní inspektorko.

— Podplukovníku, jste dočasně zbaven velení. Odevzdejte zbraň a následujte mě.

Když kráčel vedle ní s hlavou sklopenou, vojáci mlčeli. Nebyla to radost. Byla to spravedlnost.— Uniforma není právo ponižovat. Je to odpovědnost.

Ten den byl v útvaru nezvykle tichý.

Ale právě tehdy tam poprvé zavládl skutečný klid.