Seděla jsem v naprosté tmě a ani jsem si nebyla jistá, jak dlouho už tam jsem. Záda opřená o studenou zeď, kolena přitažená k hrudi, dech sotva slyšitelný. Ticho v bytě bylo tak hutné, že mě tlačilo na uši. Jen telefon v mé dlani občas zavibroval, krátce a naléhavě, jako by mě vytrhával z úkrytu, do kterého jsem se schovala před vlastním životem.Displej jsem neviděla, ale přesně jsem věděla, kdo volá. Některé vibrace mají vlastní váhu, vlastní rytmus, který si člověk zapamatuje navždy. Každé zavibrování mi připomnělo den, kdy jsem si slíbila, že už se nikdy neohlédnu. Že minulost nechám tam, kam patří — za zamčenými dveřmi, bez klíče.

Vzpomínky se však neptají, jestli jsou vítané. Přicházejí potichu, plíživě, a sedají si vedle vás do tmy. Viděla jsem záblesky obrazů: prázdný byt, rozbité sklo na podlaze, slova, která bolela víc než rány. Srdce se mi stáhlo a žaludek se sevřel známým strachem.

Telefon znovu zavibroval. Silněji. Tentokrát jsem ho málem upustila. Prsty se mi třásly a v hlavě mi zněla jediná otázka: co když se minulosti nikdy opravdu nezbavíme? Co když jen čeká na okamžik, kdy jsme dost unavení, abychom se jí znovu podívali do očí?

Zavřela jsem oči, i když kolem mě už dávno nebylo co zavírat. Tma byla všude — venku i uvnitř mě. Přesto jsem cítila, že ten vibrující telefon není jen hrozbou. Byl i připomínkou, že jsem to přežila. Že jsem se zvedla ze dna a dokázala jít dál, i když jizvy zůstaly.

V tu chvíli vibrace ustaly. Ticho se vrátilo, ale už nebylo stejné. Telefon jsem stále držela v ruce, těžký jako rozhodnutí, které jsem dosud odkládala. Možná jsem nechtěla zapomenout. Možná jsem se jen bála vzpomenout si až příliš jasně.

Zůstala jsem sedět ve tmě ještě dlouho poté. Nečekala jsem, že zazvoní znovu. Čekala jsem na odvahu — zvednout se, rozsvítit světlo a připustit, že některé věci se nedají vymazat. Lze se s nimi jen naučit žít.