Byly přesně dvě hodiny ráno, když operační středisko přijalo hovor. Linka byla otevřená několik vteřin v tichu, než se ozval slabý, třesoucí se hlas.„Prosím… pomozte mi. Moji rodiče se neprobudí.“

Operátorka zpozorněla. V pozadí nebyl slyšet žádný hluk, žádný křik, jen ticho přerušované mělkým dechem dítěte. Podle hlasu odhadovala věk na maximálně sedm let.

„Dobře, zlato,“ řekla klidně, pomalu, přesně podle výcviku. „Jmenuji se Jana a jsem tady s tebou. Posíláme k vám pomoc. Teď mi ale musíš odpovědět na pár otázek, ano?“

„Ano…“ zašeptala holčička.

„Jak se jmenuješ?“

„Eliška.“

„Dobře, Eliško. Jsi teď sama doma?“

„Ano. Jen já a oni.“

„Kde jsou tvoji rodiče?“

„V ložnici. Leží v posteli. Zkoušela jsem je budit, ale nehýbou se.“

Operátorka si dělala rychlé poznámky. Tón dítěte nebyl hysterický. Byl vystrašený, ale zvláštně klidný. To bylo znepokojivé.

„Dýchej pomalu,“ pokračovala. „Vidíš, jestli dýchají? Zvedá se jim hrudník?“

Na druhém konci linky bylo několik vteřin ticho.

„Nevím… myslím, že máma ano. Táta… nevím.“

„Dobře. Nedotýkej se jich víc, ano? Zůstaň u telefonu. Hlídka je už na cestě.“

Mezitím byly na adresu vyslány dvě policejní hlídky a sanitka. Byt se nacházel na okraji města, v klidné obytné čtvrti. Žádné předchozí hlášení, žádné problémy. Běžná rodina.

Když první hlídka dorazila, bylo krátce po 2:12. Dům byl ponořený do tmy. Jen v dětském pokoji svítila malá lampička.

Dveře otevřela drobná holčička v pyžamu. Držela v ruce telefon. Třásla se, ale neplakala.

„Ty jsi Eliška?“ zeptal se policista tiše.

Přikývla.

„Jsi moc statečná. Teď se o všechno postaráme.“

Vedli ji do obývacího pokoje, posadili ji na gauč a přikryli dekou. Záchranáři mezitím zamířili do ložnice.

To, co tam našli, okamžitě změnilo atmosféru zásahu.

Rodiče leželi v posteli. Matka byla v hlubokém bezvědomí, otec měl slabý puls. Okno bylo zavřené. Žádné známky boje. Žádná krev. Jen těžký, zvláštní zápach ve vzduchu, který jeden ze záchranářů poznal okamžitě.

Oxid uhelnatý.

Měření potvrdilo vysokou koncentraci plynu. Okamžitě byl vyhlášen poplach. Celý dům byl evakuován, přivoláni hasiči. Ukázalo se, že starý plynový kotel v technické místnosti selhal a po celé hodiny vypouštěl smrtelný plyn.

Rodiče by se už neprobudili.

Jen díky Elišce byli oba ještě naživu.

Záchranáři je okamžitě převezli do nemocnice. Oba skončili na jednotce intenzivní péče. Lékaři později potvrdili, že kdyby hovor přišel o patnáct minut později, šance na přežití by byla minimální.

A Eliška?

Seděla v sanitce, svírala plyšového medvěda, kterého jí dal jeden z policistů, a stále se ptala jen na jednu věc.

„Bude máma v pořádku?“

O několik dní později se rodiče probrali. První slova matky směřovala k dceři. Otec se rozplakal, když mu lékař řekl, kdo jim zachránil život.

Případ se rychle rozšířil mezi záchranáře jako příklad neuvěřitelné duchapřítomnosti dítěte. Policisté, kteří byli na místě, se shodli na jednom: málokdy viděli tak malého člověka, který by v takové situaci jednal tak správně.

Eliška nedostala medaili. Nechtěla pozornost. Dostala jen objímání rodičů, kteří věděli, že bez ní by už nikdy žádné další ráno nezažili.

A někdy stačí jeden tichý hlas ve dvě ráno, aby změnil osud celé rodiny.