Manžel stál ve dveřích, opíral se o futro a sotva držel rovnováhu. Z dechu mu táhl alkohol, oči měl skelné a podrážděné.„Co jsem ti říkal, abys uvařila?“ zavrčel. „Je svátek. Normální večeři. A tady není nic.“

„Byla jsem v práci,“ odpověděla jsem tiše. „Měli jsme krizovou situaci. Nespala jsem skoro čtyřiadvacet hodin.“

Přistoupil blíž. „Je mi to jedno. Všechny normální manželky to zvládají. Ty pořád jenom kňouráš. Je odporné se na tebe dívat.“

Zkusila jsem projít kolem něj, aspoň se převléct. Natáhla jsem ruku ke skříni.

„Dej mi pět minut,“ řekla jsem. „Vezmu si věci a půjdu.“

Zablokoval mi cestu.

„Žádné minuty.“ Strčil do mě tak prudce, že jsem zakopla. „Vypadni. Už tě nikdy nechci vidět. Takovou manželku nepotřebuji.“

Dveře se zabouchly. Ozvalo se cvaknutí zámku. Pak ještě řetízek. Zvuk, který definitivně oddělí minulost od přítomnosti.

Stála jsem tam jen v tenkém županu, bosá, s třesoucíma se rukama. Beton pod nohama byl ledový. Sedla jsem si na schody vchodu a objala kolena. Cítila jsem se zahanbená, ponížená, ale především prázdná. Ještě ráno jsem byla jeho ženou. Večer jsem byla nikdo.

Za dveřmi se rozsvítilo světlo. Zapnul televizi. Novoroční film. Smích z reproduktorů se rozléhal chodbou, jako by se nic nestalo.

Zima mi začala pronikat do kostí. Sešla jsem o patro níž a snažila se zahřát třením rukou. Nohy mě bolely, záda pálila a uvnitř mě pomalu nahrazoval šok tichý, dusivý vztek.

Po několika minutách se dveře znovu otevřely. Bez jediného slova po schodech dolů dopadla stará bunda.

„Tady,“ ozval se jeho hlas shora. „Aspoň si to obleč. Je to nechutné.“

Poznala jsem ji okamžitě. Bunda, kterou jsem mu kdysi zakázala vyhodit. „Ještě se může hodit,“ říkala jsem tehdy. Ironie mě bodla až do žaludku.

Oblékla jsem si ji přes župan. Byla mi těsná, rukávy krátké, zip se nezapínal. Z úplného zoufalství jsem strčila ruce do kapes, aniž bych čekala cokoliv jiného než prázdno.

A pak jsem to ucítila.

Něco tvrdého. Obdélníkového. Studeného.

Vytáhla jsem to a ztuhla.

V ruce jsem držela bankovní kartu. Ne jeho běžnou. Byla černá, bez jména, s drobným zlatým symbolem. Pod ní byl složený papírek. A ještě něco. Klíč. Těžký, kovový, se štítkem.

Srdce se mi rozbušilo.

Rozložila jsem papírek. Bylo na něm jediné slovo a adresa.

Ta adresa mi byla povědomá.

Byt, který jsem před lety koupila ještě před svatbou. Byt, který jsem pronajímala. Byt, o kterém manžel tvrdil, že „stejně nemá cenu“ a o kterém netušil, že je už měsíc prázdný. A karta?

Vzpomněla jsem si.

Účet, který jsem si založila dávno předtím, než jsem pochopila, kým se vedle něj stávám. Účet, na který jsem po malých částkách ukládala peníze „pro jistotu“. Peníze, kterých si nikdy nevšiml. Kartu jsem tehdy schovala do kapsy té bundy, když jsem prala, a pak na ni zapomněla.

Seděla jsem tam na studených schodech a poprvé ten večer se mi chtělo smát. Ne hystericky. Tiše. Hořce. Ale skutečně.

Vstala jsem.

Nešla jsem zpátky ke dveřím. Nezvonila jsem. Neprosila. Vyšla jsem ven do mrazu, zavolala taxi a nadiktovala adresu z papírku.

O hodinu později jsem stála ve svém bytě. Teplém. Tichém. Zavřela jsem dveře, zamkla a opřela se o ně. Byla jsem sama. Ale byla jsem v bezpečí.

O půlnoci mi přišla zpráva. Jediná věta:
„Kde jsi? Vrať se.“

Neodpověděla jsem.

Ten rok skončil na studených schodech. Ale nový začal ve dveřích, které jsem zavřela sama za sebou. A poprvé po dlouhé době jsem věděla, že tentokrát už se nevrátím.