„Nechci vám nic vzít,“ řekl tiše. „Chci vás dostat z deště.“Dívka zaváhala. Byla vychrtlá, ale v postoji měla něco dospělého, něco, co se rodí jen u dětí, které se příliš brzy naučily chránit ostatní. Pomalu se otočila k sestrám. Ty k ní instinktivně přistoupily blíž.

„Nesedáme k cizím lidem,“ zašeptala jedna z nich.

Spencer přikývl. „To je správné pravidlo.“

Sáhl do kapsy a vytáhl vizitku. Jednoduchá, bez zlata, bez okázalosti. Jen jméno.

Spencer Rylan.

Camille zalapala po dechu. Dívka neuměla číst, ale poznala váhu okamžiku. Ne z papíru. Z tónu hlasu. Z toho, že ten muž před nimi neklečel proto, aby vypadal laskavě, ale proto, že nemohl stát déle.

„Na jednu noc,“ pokračoval. „Teplo. Jídlo. Suché oblečení. Ráno odejdete, kam budete chtít.“

Déšť zesílil. Jedna z nejmladších dívek se rozkašlala, suchým, bolestivým kašlem. Spencer v tom zvuku slyšel vlastní budoucnost.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se nejstarší.

„Spencer.“

„Já jsem Lily,“ odpověděla. „A tohle jsou Rose, Emily a Hope.“

To poslední jméno ho bodlo přímo do srdce.

O deset minut později seděly čtyři děti na zadních sedadlech luxusního SUV, zabalené do dek, s očima dokořán, jako by čekaly, že se sen kdykoli rozplyne. Spencer těžce dýchal, ale mlčel. Camille mu nenápadně podala inhalátor.

Sídlo, do kterého dorazili, bylo tiché jako hrobka. Když se rozsvítila světla, dívky se zastavily v hale s vysokým stropem.

„Je to palác?“ vydechla Emily.

„Je to jen dům,“ opravil ji Spencer.

Služebnictvo chtělo klást otázky, ale jediný pohled jejich pána je umlčel. Camille se okamžitě ujala dětí, připravila koupel, suché pyžamo, polévku. Lily odmítla jíst, dokud nebyly všechny sestry u stolu.

Spencer je sledoval z křesla. Něco v něm, co bylo léta mrtvé, se bolestivě probouzelo.

Když hodiny odbily půlnoc, bouře venku utichla. Dívky už spaly v jedné velké posteli, semknuté k sobě jako vždy. Spencer stál ve dveřích a díval se na ně déle, než si uvědomoval.

Pak přišel záchvat.

Tlak na hrudi. Tma před očima. Kolena se mu podlomila.

Camille byla u něj během vteřin. „Pane Rylane!“

Hluk probudil Lily. Otevřela oči a uviděla muže na zemi, hadičky, paniku.

„Co se děje?“ zašeptala.

Spencer sotva slyšel. Ale cítil, jak se k němu přibližují malé ruce. Neodtahované. Neváhající.

„Dýchej,“ řekla Lily, stejně jako to říkávala sestrám při nočních můrách. „Jsme tady.“

Camille později přiznala, že právě tehdy se Spencerův stav stabilizoval. Lékaři by řekli, že šlo o shodu okolností. Ona ne.

Ráno Spencer přežil. Slabý, ale při vědomí. A poprvé po letech se probudil ne do ticha, ale do smíchu.

Seděly u postele.

„Říkal jste, že můžeme odejít,“ řekla Lily opatrně.

Spencer zavřel oči. Když je znovu otevřel, byly vlhké.

„Lhal jsem,“ přiznal. „Doufal jsem, že zůstanete.“

O několik týdnů později právníci zuřili, synovec vyhrožoval soudy a bulvár šílel. Spencer Rylan převedl většinu svého majetku do fondu na ochranu dětí bez domova. A čtyři holčičky oficiálně adoptoval.

Nežil dlouho.

Ale v den jeho pohřbu stály čtyři dívky v černém, držely se za ruce a v očích měly něco, co žádné dědictví nekoupí.

Domov.

A lásku, která přišla v poslední chvíli – a přesto změnila všechno.