Hosté přestali smát, protože v tu chvíli přestala být legrace. Stála jsem tam, klidná, s rovnou zády, a na mou sestru padl pohled, který si nikdy nezapomene – pohled, který říkal, že její manipulace selhala.Zvedla jsem ruce a sebrala z podlahy květinový košík, který spadl při pádu. Pomalu jsem kolem sebe rozprostřela květiny. Každá z nich dopadla přesně tam, kde jsem chtěla, jako by byla součástí scénáře, který jsem sama napsala. Hosté nevěděli, co čekat. Napětí v zahradě bylo hmatatelné.

Pak jsem přistoupila k fontáně, kde stála nevěsta. Mlčky. Bez jediného slova jsem chytila její ruku – a než stačila zareagovat, jemně, ale nekompromisně, ji zvedla a sama ji jemně posadila do vody. Tentokrát nešlo o smích, o ponižování.
Tentokrát šlo o rovnováhu, o to, že nikdo nemá právo stavět se nad ostatní.

Hosté ztuhli. Někteří otevřeli ústa, jiní se jen drželi za hrudi, protože netušili, že vidí něco tak nečekaného. Smích zmizel. Zůstalo jen ticho a šok, který visel ve vzduchu jako hustá mlha. Moje sestra se snažila křičet, ale hlas se jí zlomil. Poprvé toho dne ztratila kontrolu nad situací.

Pak jsem se otočila k hostům, kapky vody mi stékaly po tváři, šaty se lepily k tělu, a řekla jsem klidným hlasem, který projel každou částí zahrady:
„Na svatbě jde o radost, ne o soupeření. Nikdo z nás není lepší jen proto, že stojí v bílých šatech. A už vůbec ne, když zapomene, co je důležité.“

Hosté byli zticha, někteří nechápali, někteří přikývli. Moje sestra zůstala stát v tiché porážce, poprvé den plný hněvu a soutěživosti přestal být jejím představením. A já? Stála jsem tam mokrá, ale svobodná. A právě v tom okamžiku všichni pochopili, že nikdo, ani nevěsta, nemá právo ponižovat někoho jiného – a že já jsem dnes nepřišla jen na svatbu, ale přišla jsem ukázat, že důstojnost se neuděluje, ta se nebere, ta se drží.