Je mi čtyřicet jedna let. Můj první manžel Peter zemřel před šesti lety při autonehodě, která rozdělila můj život na „před“ a „po“. Nešlo jen o ztrátu člověka, kterého jsem milovala. Zmizela s ním i verze mě samotné, která věřila, že budoucnost je něco, co se dá plánovat.Ten den si pamatuji až bolestně přesně. Obyčejné ráno, rychlá snídaně, krátká hádka o hloupostech. Odešel s tím, že se večer uvidíme. Ta věta se mi dodnes vrací v hlavě, pokaždé když slyším někoho loučit se stejnými slovy. Večer už nepřišel. Místo něj zazvonil telefon a svět se najednou zúžil na jednu větu, kterou jsem dlouho nedokázala pochopit.

První měsíce po jeho smrti byly mlhavé. Fungovala jsem automaticky — vstát, pracovat, odpovídat lidem, kteří říkali, že to bude lepší. Nevěděla jsem, co jim na to říct. Jak vysvětlit, že „lepší“ není cíl, který bych tehdy dokázala přijmout? Že jsem chtěla jen návrat k tomu, co bylo, i když to už nebylo možné.

Čas měnil všechno, ale ne tak, jak jsem čekala. Smutek se nezmenšoval, jen měnil podobu. Přestal být ostrý a stal se tichým společníkem. Naučila jsem se s ním žít, plánovat kolem něj, brát ho v úvahu při důležitých rozhodnutích. Peter zůstal součástí mého života, i když fyzicky odešel.

Po letech jsem si uvědomila, že žiji jinak. Opatrněji. Víc si vážím klidných dnů, obyčejných rozhovorů, momentů, které by dřív zapadly. Už neodkládám věci na „až někdy“. Vím, jak křehké to „někdy“ je. Naučila jsem se říkat lidem, že je mám ráda, i když to občas zní neobratně.

Znovu jsem se smála, znovu jsem se dokázala těšit. Neznamená to, že bych zapomněla. Znamená to, že jsem přežila. Že jsem přijala fakt, že život po ztrátě není zradou minulosti, ale jejím pokračováním v jiné podobě.

Je mi čtyřicet jedna let. Nosím v sobě příběh, který bych si nikdy nevybrala, ale který mě formoval. Můj život má jasnou hranici mezi „před“ a „po“. A přesto, navzdory všemu, stále pokračuje. Jiný, hlubší, možná tišší — ale pořád můj.