Zastavila jsem se vedle své dcery a pomalu si sundala kabát. Opatrně jsem jí jím přikryla ramena, jako když byla malá a usnula na gauči. Teprve potom jsem se narovnala a podívala se na jejího manžela.„Kdo jste?“ zeptal se podrážděně, jako by ho vyrušila služebná. „Tohle je soukromá akce.“

„Jsem její matka,“ odpověděla jsem klidně. A v tom klidu bylo všechno, co jsem cítila. „A vy jste ten muž, kterému jsem ji svěřila.“

Hosté se začali neklidně ošívat. Někteří sklopili oči. Jiní rychle vypnuli telefony.

„To není tak, jak to vypadá,“ uchechtl se, ale v hlase už neměl jistotu. „Je nemocná. Sama chtěla být tady.“

Pomalu jsem se k němu přiblížila. Každý krok byl slyšet. Zastavila jsem se tak blízko, že ucítil můj dech.

„Máte pravdu,“ řekla jsem. „Je nemocná. Nemocná strachem. Ponížením. Tím, že ji muž, který jí přísahal lásku, nechává spát na rohožce, zatímco se baví s hosty.“

Obrátila jsem se k lidem v místnosti.

„Víte, kdo jsem?“ zeptala jsem se nahlas. „Jsem ta žena, která před patnácti lety založila firmu, jež dnes vlastní polovinu nemovitostí, ve kterých pracujete. A tenhle dům?“ Ukázala jsem kolem sebe. „Je psaný na mé jméno. Jen jsem ho předala dceři. A jí jste ho vzali.“

Nastalo hrobové ticho.

Muž zbledl. Sklenice mu vypadla z ruky a roztříštila se o mramorovou podlahu.

„Zítra,“ pokračovala jsem, „odsud odejdete. Bez věcí. Bez peněz. Bez právníků. Všechno je zdokumentované. Kamery, smlouvy, svědci.“ Podívala jsem se přímo na něj. „A jestli se k mé dceři ještě jednou přiblížíte, postarám se, aby vás nikdo v tomhle městě už nikdy nezaměstnal.“

Nikdo se ho nezastal. Ani jeden host.

Sklonila jsem se k Anně, jemně ji probudila a pomohla jí vstát. Opřela se o mě jako tehdy, když byla malá a bála se bouřky.

Odvedla jsem ji ke dveřím. Za námi zůstala společnost, která ještě před pár minutami pila šampaňské a smála se cizímu ponížení.

Když jsme vyšly ven, Anna tiše zašeptala:
„Mami… myslela jsem, že už pro nikoho neexistuju.“

Objala jsem ji pevně.

„Pro mě jsi existovala vždycky,“ řekla jsem. „A od této chvíle už nikdy nebudeš spát na žádné rohožce.“