Koupila jsem si kukuřici v úplně obyčejném supermarketu cestou z práce. Nebyl to žádný promyšlený nákup ani součást seznamu, který jsem si ráno psala na kousek papíru. Prostě tam ležela, zabalená v tenké fólii, s malou cedulkou a cenou, která mě nijak nevyvedla z míry. Vzala jsem ji spíš ze zvyku než z chuti, jako spoustu jiných drobností, které člověk hází do košíku bez přemýšlení.Byl to dlouhý den. V hlavě mi hučelo od schůzek, hluku kanceláře a neustálého přepínání mezi úkoly. Supermarket byl plný lidí, kteří se pohybovali automaticky, s prázdným pohledem, každý uzavřený ve svém vlastním světě. Regály zářily světlem a reproduktory monotónně přehrávaly hudbu, kterou nikdo neposlouchal. Všechno působilo obyčejně, skoro až nudně.

Doma jsem tašku položila na kuchyňskou linku a chvíli jen stála. Kukuřice vykukovala zpoza jablek a balení těstovin. Vzala jsem ji do ruky a najednou mě zaplavila zvláštní vlna vzpomínek. Léto, dětské ruce umazané máslem, smích a horký vzduch, který voněl po trávě. Překvapilo mě, jak obyčejná věc dokáže otevřít dveře do minulosti.

Uvařila jsem ji bez velkých příprav. Jen voda, trocha soli, pár minut čekání. Sedla jsem si ke stolu, bez telefonu, bez televize, a začala jíst. Každé sousto bylo jednoduché, známé, uklidňující. V tom okamžiku se svět zpomalil. Nebyly tu žádné povinnosti, žádné termíny, jen ticho a chuť něčeho, co jsem znala celý život.

Došlo mi, jak často hledáme výjimečné zážitky a přitom přehlížíme ty malé. Kolik klidu se skrývá v obyčejnosti, pokud jí dáme prostor. Ta kukuřice nebyla ničím zvláštní — a přesto se stala momentem, který mi připomněl, že nemusím neustále spěchat.

Koupila jsem si kukuřici v úplně obyčejném supermarketu cestou z práce. A aniž bych to plánovala, dala mi víc, než bych od tak malého nákupu kdy čekala. Byla to krátká pauza v chaosu dne, tiché připomenutí, že někdy stačí málo, aby se člověk znovu nadechl.