Slova jeho bývalé ženy, která mu právě odpověděla, se mu v hlavě proměnila v nesmyslný šum. Viděl jen ten poklidný, téměř lhostejný úklon hlavy, se kterým přikývla na adresu ředitele. Byla to stejná gesta, která znal z jejich manželství – ta tichá, trpělivá, která ho tehdy tak šíleně rozčilovala. Teď z nich ale vyzařovala nepředstavitelná autorita.„Promiňte,“ řekl téměř automaticky, ale jeho hlas zněl cize a dutě. Apolline se na něj ani nepodívala. S lehkým úsměvem na rtech, který nebyl určen jemu, ale situaci, se obrátila k muži v obleku.
„Děkuji, pane řediteli. Jsem připravena.“
Pak učinila něco, co Damienovi vyrazilo dech. Sebevědomě a přirozeně si sundala z hlavy jednoduchou čelenku uklízečky a povolila si gumičku, která jí držela vlasy v drsném culíku. Tmavé, husté vlasy jí spadly na ramena a okamžitě změnily její siluetu. Z ženy, která se krčila u podlahy, se stal člověk, který tam stál z vlastní vůle. Z kapsy své jednoduché uniformy vytáhla malý, elegantní náramkový hodinek a nasadila si je na zápěstí. Byl to jediný, ale výmluvný detail luxusu.
Candice, stále se držící jeho paže, sevřela prsty. „Damiene, co se děje? Kdo to je?“ zašeptala, ale v jejím hlase už nebyla povýšenost, jen zmatené zděšení.
Nemohl odpovědět. Sledoval, jak se Apolline, obklopená muži v oblecích a blikajícími kamerami, ladně pohybuje směrem k výkladu, který před chvílí posměšně komentoval. Zaměstnanci obchodního domu rychle a s téměř nábožnou úctou odstranili ochrannou fólii z výlohy. Uvnitř nebyl jen jeden šat. Byla to celá kolekce. Na středním figurínu zářil ten samý „vzácný, neocenitelný kousek“ – robe de soiré z hedvábného saténu, brokátu a jemných krajek, osázený tím, co vypadalo jako skutečné safíry a perly. A vedle něj visela jednoduchá cedulka s názvem značky: „Apolline. Haute Couture.“
Ředitel obchodního domu se ujal mikrofonu. „Dámy a pánové, vítám vás u exkluzivní prémiéry nové kolekce slavné návrhářky Apolline. Jak víte, paní Apolline je známá tím, že své kolekce představuje na netradičních místech a vždy s příběhem. Dnes jsme poctěni, že jsme tím místem my. Celá tato kolekce, včetně ústředního kousku, který vidíte, je inspirována krásou každodenní práce, důstojností jednoduchosti a silou žen, které zůstávají samy sebou v jakékoli situaci.“
Damien cítil, jak se mu podlaha viklá. „Inspirována každodenní prací…“ Ta slova zněla jako obrovská, dokonale naplánovaná pomsta. Ale když se podíval na Apollinin klidný, soustředěný výraz, když viděla, jak jemně upravuje záhyby na figuríně, uvědomil si s děsivou jasností, že to není pomsta. Pro ni to ani nebyla zvláštní situace. Byl to jen další krok v její práci. On a jeho posměšky pro ni byli tak bezvýznamní, že je ani nepotřebovala napravovat. Ona je prostě přešla, aniž by se ohlédla.
Kamera se na ni zaměřila. Apolline se postavila před výlohu, kde před pěti minutami sbírala odpadky. Její uniforma uklízečky kontrastovala s neuvěřitelnou elegancí šatů za sklem, vytvářejíce dokonalý, šokující obraz.
„Děkuji,“ začala klidným, zvučným hlasem, který Damien neznal. „Tato kolekce se jmenuje ‚Invisible‘. Neviditelní. Je věnována ženám, které jsou neviditelné. Uklízečkám, pokladním, vychovatelkám. Ženám, které drží svět v chodu, ale nikdo si jich nevšímá. A přitom každá z nich má svůj vlastní svět, svou krásu, svou sílu. Tyto šaty,“ ukázala na nádherné róby, „nejsou oděvy pro útěk z reality. Jsou oslavou reality. Osazené kameny představují slzy i radost, látka je pevná jako jejich charakter a střih volný jako jejich duch, který žádná práce nemůže spoutat.“
Damien poslouchal a s každým slovem se v něm propadal hlouběji. Tohle byla žena, kterou si vzal? Ta žena, kterou kritizoval za nedostatek ambicí, za to, že je „příliš obyčejná“? Ona nebyla obyčejná. Ona byla génius, který se rozhodl studovat život z jeho nejhlubších, nejopravdovějších pozic. Její „nedostatek ambicí“ byl ve skutečnosti obrovská, nesobecká ambice pochopit a oslavit lidskost.
Když prezentace skončila a novináři se začali rozcházet, Apolline si znovu svázala vlasy do culíku a nasadila si čelenku. Otočila se a její pohled se konečně setkal s Damienovým. V jejích očích nebyla nenávist, ani triumf. Byl tam jen klid. Klid hory, která ví o své výšce, a proto nemusí dokazovat nic kolemjdoucímu ptáčkovi.
„Apolline…“ vydechl Damien a nemohl najít další slova.
„Damiene,“ odpověděla vlídně, ale s nepřekročitelnou vzdáleností. „Je hezké tě vidět. Snad se ti líbila prezentace.“
„Proč… proč jsi to nikdy neřekla? Kdo jsi?“ vyhrkl.
Usmála se, ten stejný mírný úsměv. „Vždycky jsem byla Apolline. Ty jsi jen nikdy neměl čas se podívat.“