Jeanniny prsty, které jemně rozčesávaly uzly v Leiných světlých vlasech, ztuhly. Bylo to poprvé, co dítě vyslovilo slovo „maminka“ od té doby, co její vlastní matka zemřela. A bylo to vyřčeno s takovou naléhavostí a bolestí, že to nebyla nostalgie, ale spíš reflex, únik.Jeanne se pomlou znovu nadechla. Její vlastní srdce, ještě stále zjizvené po ztrátě, se prudce sevřelo. Podívala se na Romaina, který stál ve dveřích a jehož tvář zprvu zalilo dojetí a pak ji vystřídal zmatek. Leina slova nezněla jako touha po zemřelé matce. Zněla jako varování.

„Kde tě bolí, zlato?“ zeptala se Jeanne tiše, aniž by se jí dotkla.

Lea jen zakroutila hlavou a stáhla se do sebe, do své obvyklé skořápky, ale tentokrát v jejích očích byl nový, jasný strach. Bylo to, jako by ten jediný dotek probudil něco, co dlouho spalo.

Jeanne se pomalu narovnala. Její pohled se setkal s Romainovým a v tom okamžiku mezi nimi proběhla celá konverzace beze slov. Něco nebylo v pořádku. Něco víc než jen nemoc.

„Pane Wakefield,“ řekla Jeanne s klidem, který kontrastoval s bouří, kterou cítila uvnitř, „mohla bych si s vámi promluvit? V pracovně?“

Romain, stále otřesený slovem „maminka“, přikývl.

Když za sebou zavřeli dveře, Jeanne se opřela o stůl. Její ruce se lehce třásly. „Poslední dobou jsem si všimla něčeho zvláštního,“ začala. „Lea se bojí být sama v koupelně. Když jí mění pyžamo, uhýbá, když se vaše ruce přiblíží k jejímu boku. Myslela jsem si, že je to kvůli nemoci, bolestí… ale teď to slovo… ‚maminka‘…“

Romain zbledl. „Co tím chcete říct? Že se bojí své vlastní matky? To je absurdní. Clara ji zbožňovala.“

„Nevím, co se stalo,“ odpověděla Jeanne upřímně. „Ale to dítě má strach z dotyku na konkrétních místech. A spojuje ten strach se svou matkou. Nemyslíte, že bychom to měli… prozkoumat? Ne jako rodiče, ale jako vyšetřovatelé?“

Romain zavrtěl hlavou, najednou unavený. „Paní Bennett, moje dcera umírá. Má halucinace, blouzní. Je to přirozené. Probíráte zbytečnou záležitost, která ji jen ještě víc rozruší.“

Jeanne na něj chvíli mlčky hleděla. Viděla v něm otce, který se zoufale držel obrazu dokonalé minulosti, protože ta minulost byla všechno, co mu zbývalo. Ale viděla také stín, který padl přes Leiny oči.

„Dobře,“ řekla nakonec. „Ale dovolte mi jednu věc. Až bude Lea spát, nechte mě u ní přespat na lehátku. Chci být nablízku, když… když se jí budou zdát sny.“

Romain, vyčerpaný a přemožený, souhlasil.

Noc byla klidná až do svítání. Lea spala neklidně, občas se zachvěla. Když se první šedavé světlo prodralo přes žaluzie, začala mumlat. Jeanne, která nespala, se tiše připlížila k posteli.

„…ne, prosím… bolí to… maminko, proč?“ šeptalo dítě ve spánku. Její ruce se sevřely na prostěradle.

Jeanne sáhla po svém telefonu. Zapnula diktafon a položila ho na noční stolek, skrytý za vázou s květinami. Byla to invaze soukromí, věděla to. Ale instinkt, ten hluboký, mateřský instinkt, který v ní přežil její vlastní ztrátu, křičel, že tady nejde o nemoc. Šlo o tajemství.

Další dny byly napjaté. Jeanne pečlivě sledovala Leinu reakci na určité předměty – na brož ve tvaru motýla, která patřila Clare, na konkrétní vůni jasmínového parfému, která ještě ulpívala na některých šatech ve skříni. Pokaždé, když se tyto předměty objevily, Lea se stáhla.

Pak, jednoho odpoledne, když Jeanne utírala prach v bývalé pracovně Clary Wakefieldové, našla něco. Byl to elegantní, kovem vyztužený deník, zamčený na malý, zdánlivě obyčejný zámek. Byl zasunutý za řadu knih o byznysu. Název jednoho z těch svazků ji zarazil: „Vzácné dětské choroby a jejich psychosomatické projevy“. Byla to lékařská příručka, ale ne ta, kterou by člověk očekával v knihovně společenské dámy.

Jeanne si deník vzala. Zámek byl jednoduchý. S trochou úsilí, pomocí špendlíku, cvakl. S tlukoucím srdcem otevřela stránky.

První polovina byla plná nadšených záznamů o Leině narození, prvních krůčcích, slovech. Pak, asi před rokem, se tón změnil. Rukopis se stal křečovitějším, plným podtržených slov a vykřičníků.

„Lékaři říkají, že je to vzácné. Že neexistuje lék. Romain je zdrcený. Chce hledat další specialisty. Ale já… já vím pravdu.“

„Bolesti břicha. Znovu. Říkám jim, že je to nemoc. Ale ona při vyšetření křičí. Křičí na mě. Jako bych já byla tím monstrem.“

„Dnes jsem ji viděla, jak se dívá na tu brož. Ten motýl. Měla jsem ji na sobě toho dne… toho dne, když… Bože, ona si to pamatuje? To není možné. Je to dítě.“

„Romain nic netuší. Myslí si, že je to genetická vada. Zaplatil za tu lež, ani o tom neví. Ale já… já už to nesnesu. Každý její pohled je obvinění. Každý její pláč je soud. Nemoc… byla milosrdná. Umožnila mi to skrýt. Ale teď… teď umírá a bere moje tajemství s sebou. A já… já se nemůžu dočkat.“