Adrián zůstal stát jako přikovaný. Zvuky parku — smích dětí, kroky kolemjdoucích, vzdálené štěkání psa a šustění listí ve větru — k němu doléhaly, jako by patřily jinému světu. Čas se na okamžik zastavil, natažený mezi dvěma údery srdce. Všechno kolem se hýbalo, jen on ne.Stál uprostřed cesty, po které ještě před chvílí kráčel bez přemýšlení. Teď měl pocit, že kdyby udělal krok, něco by se nevratně změnilo. Slunce se opíralo do laviček a kreslilo na štěrk nepravidelné stíny větví. Park byl plný života, obyčejného a klidného, a právě to ho zneklidňovalo nejvíc.
Před očima se mu vynořila vzpomínka, neostrá, ale naléhavá. Věta, kterou slyšel ráno, tón hlasu, který nebyl ani rozzlobený, ani laskavý — jen definitivní. Adrián si uvědomil, že některá slova nepotřebují křik, aby bolela. Stačí, že jsou pravdivá.
Na lavičce nedaleko seděla starší žena a krmila holuby. Pohyby měla pomalé, pečlivé, jako by každý drobek chleba měl svůj význam. Adrián ji chvíli pozoroval a přemýšlel, kolik takových rán už život člověku rozdá, než se naučí přijímat je bez odporu. Děti se rozběhly kolem fontány a jejich smích se rozlil prostorem lehce, bez závaží minulosti.
Zhluboka se nadechl. Vůně trávy a vlhké země ho vrátila do přítomnosti. Uvědomil si, jak dlouho už stojí bez hnutí, a pocítil slabé bodnutí studu. Lidé kolem něj procházeli, občas se mu vyhnuli, aniž by si ho skutečně všimli. Každý měl svůj směr, své myšlenky, své starosti.
Adrián sáhl do kapsy a nahmatal klíče. Kov byl studený a těžký, až nepříjemně skutečný. Připomněl mu odpovědnost, místa, která patří jen jemu, a rozhodnutí, která nemůže přenechat nikomu jinému. Někde hluboko v něm se cosi pohnulo — ne odvaha, spíš tiché přijetí.
Udělal první krok. Pak další. Pohyb zlomil kouzlo nehybnosti a svět se znovu rozběhl v přirozeném tempu. Zvuky parku už ho nedusily, naopak mu připadaly jako důkaz, že život pokračuje bez ohledu na vnitřní otřesy.
Prošel kolem stromu, na jehož kmeni byla vyrytá stará jména. Někdo tu kdysi chtěl zanechat stopu, ujistit se, že byl viděn. Adrián se lehce pousmál. Možná není nutné, aby všechno zůstalo. Možná stačí jít dál, i když člověk neví, co ho čeká za zatáčkou.
Když park pomalu mizel za jeho zády, cítil únavu, ale i zvláštní lehkost. Neodpověděl si na všechny otázky, které v něm vířily. Ale pochopil jednu věc: stát jako přikovaný je také volba. A on se právě rozhodl ji opustit.