Hudba hrála tiše, jen jako kulisa k tlumeným rozhovorům a cinkání sklenic. Světla byla měkká, teplá, přesně taková, jaká mají uklidňovat. Přesto jsem se najednou cítila nepřirozeně odhalená, jako by se všechno v místnosti na okamžik zastavilo jen kvůli mně. V ruce jsem držela obyčejný plastový pohár s vodou, ale prsty mi kolem něj ztuhly.Zůstala jsem stát uprostřed sálu s pohárem vody v ruce a cítila, jak se mi po páteři pomalu rozlévá chlad. Nebyl to strach v pravém slova smyslu. Spíš tiché, nepříjemné poznání, že něco není tak, jak má být.

Pár minut předtím jsem se smála. Stála jsem u stolu s kolegy z práce a poslouchala historku, kterou jsem už slyšela třikrát, ale přesto jsem se zasmála, protože to se v podobných chvílích očekává. Oslava výročí firmy, formální oblečení, pečlivě vybraná slova. Všechno bylo přesně podle scénáře.

Pak jsem ho uviděla.

Stál u protější stěny, částečně skrytý ve stínu. Nezapadal mezi ostatní. Neměl na sobě jmenovku, nemluvil s nikým, jen se díval. Ne přímo na mě — aspoň jsem si to zpočátku myslela. Když jsem ale udělala krok stranou, jeho pohled mě následoval.

Snažila jsem se to přejít. Řekla jsem si, že jsem unavená, že si něco namlouvám. V takovém sále je snadné mít pocit, že vás někdo sleduje. Přesto jsem se znovu rozhlédla. Lidé se smáli, sklenice se plnily, někdo zrovna tleskal řečníkovi na pódiu.

A pak se to stalo. Muž se usmál. Krátce, sotva znatelně. Úsměvem, který jsem poznala okamžitě.

Byl to stejný úsměv, jaký měl tehdy, když mi řekl, že přeháním. Že si všechno pamatuju špatně. Že bych měla být vděčná. Před lety jsem odešla, změnila město, práci, přátele. Myslela jsem si, že minulost zůstala tam, kde jsem ji nechala.

Chlad po páteři zesílil. Pohár s vodou se mi lehce zachvěl v ruce. Najednou jsem si uvědomila, že v tom sále nejsem jen hostem. Že jsem se stala připomínkou něčeho, co se mělo zapomenout.

Otočila jsem se a bez omluvy jsem odešla směrem k toaletám. Zamkla jsem se v kabince a opřela se čelem o studenou stěnu. Dýchala jsem pomalu, soustředěně. Počítala jsem nádechy, tak jak mě to kdysi naučila terapeutka.

Když jsem se po chvíli vrátila, muž už tam nebyl. Nebo jsem ho alespoň neviděla. Oslava pokračovala, jako by se nic nestalo. Ale já už nebyla stejná.

Ten večer jsem pochopila, že některé vzpomínky nepotřebují slova ani dotek. Stačí jeden pohled v plném sále, pohár vody v ruce — a chlad, který vám připomene, kým jste kdysi byla a kolik síly stálo odejít.