Antoine nejprve nechápal, na co se dívá. Mezi dvěma vrstvami látky byl hrubým stehem upevněn malý, zrezivělý kovový předmět. Když jej opatrně vytáhl, srdce se mu sevřelo. Byl to rybářský háček. Ne ledajaký – velký, ostrý, určený na lov tresky, s hrotem zahnutým tak, že by při prudkém tahu bez problémů rozerval kůži.„Proč by… proč by to někdo dával do dětského oblečení?“ zašeptal Antoine, zatímco se mu třásly ruce.

Leo stál tiše opodál. Neplakal. Jen se díval na zem, jako by se bál, že jakékoli slovo všechno ještě zhorší. Truffles mezitím přestala štěkat. Seděla těsně u chlapce, tělo napjaté, oči bdělé. Jako strážce, který konečně splnil svou povinnost.

Sophie zbledla.

„To je nesmysl,“ vyhrkla. „To tam muselo být už dřív. Ten kluk je nešika, pořád něco trhá—“

„DOST!“ Antoine udeřil pěstí do stolu tak silně, že se misky s jídlem rozletěly. „Ten háček je nový. Je z mé výbavy. A byl všitý zevnitř.“

Ticho v místnosti bylo dusivé. Jen moře za okny naráželo na skály v pravidelném, neúprosném rytmu.

Antoine se otočil k Leovi a poprvé po letech se mu podíval skutečně do očí. Ne očima unaveného muže, který utíká na moře, ale očima otce.

„Ublížil ti někdo?“ zeptal se tiše.

Leo váhal. Pak nepatrně přikývl.

„Když táta není doma,“ zašeptal sotva slyšitelně, „říká, že jsem přítěž. Že kdybych zmizel, bylo by všem líp. Ten háček… měl se zachytit, když poběžím.“

Antoine cítil, jak se mu podlamují kolena. V hlavě se mu přehrávaly všechny dny, kdy odjížděl na moře a nechával dítě napospas. Všechny výkřiky, které ignoroval. Všechny výmluvy, kterým chtěl věřit.

Truffles zavrčela, hluboce a varovně, přímo směrem k Sophii.

Ten den skončil jinak, než kdokoli ve Saint-Malo čekal. Policie přijela ještě před západem slunce. Sociální služby si Lea odvezly – ne do cizí rodiny, ale do bezpečí, kde mu poprvé po dlouhé době dali teplé jídlo bez podmínek.

Sophie už se do domu nevrátila.

Antoine zůstal sám – se svým mladším synem, se psem a s tíhou viny, kterou už nešlo smýt mořskou vodou. Ale také s rozhodnutím. Prodal loď. Přijal práci na pevnině. Každý den chodil za Leem a čekal, až mu chlapec jednoho dne odpustí.

A Truffles?

Veterinář později řekl, že pes jednal přesně tak, jak to dělají staří hlídači smečky. Neútočila na dítě. Útočila na hrozbu, kterou cítila dřív než lidé. Na bolest, na strach, na ticho.

Někdy není nejnebezpečnější štěkot psa.

Ale to, co by se stalo, kdyby mlčel.