„Otče?“ ozvala jsem se opatrně. „Je… je něco v nepořádku?“Neodpověděl. Místo toho jemně odhrnul rukáv křestní košilky. Na Lilině levém zápěstí byl drobný, sotva viditelný znak. Tenká, tmavá linie stočená do tvaru malého kříže, nepravidelná, jako by byla vtisknutá pod kůži, ne na ni.

Srdce se mi stáhlo. Ten znak jsem viděla už dřív. Považovala jsem ho za mateřské znaménko.

Otec Benedikt polkl.

„Tenhle znak,“ zašeptal, „jsem viděl jen jednou. Před třiceti lety.“

Kostel byl najednou příliš tichý. Slyšela jsem vlastní dech. Evelyn zbledla tak, že jsem se bála, že omdlí.

„Co to znamená?“ zeptala jsem se. „Prosím, řekněte mi, co to znamená.“

Kněz zaváhal. Pak se nadechl, jako by se rozhodl překročit hranici, kterou léta střežil.

„Byla tu žena,“ začal pomalu. „Mladá. Vyděšená. Přivedla dítě ke křtu. Stejné oči. Stejný znak. A… stejné jméno.“

„Lila?“ vydechla Evelyn sotva slyšitelně.

Všechno se ve mně zlomilo. Otočila jsem se k ní. „Co tím myslí? Evelyn?“

Její ruce se třásly. Objímala naši dceru, jako by ji někdo chtěl vyrvat z její náruče.

„Měla jsem sestru,“ řekla konečně. Hlas se jí zlomil. „Dvojče.“

Nikdy mi to neřekla. Ani jednou. Za všechny ty roky.

„Byly jsme si podobné,“ pokračovala. „Až děsivě. Ale ona… ona byla jiná. Moji rodiče se báli. Říkali, že přináší neštěstí. Když jí bylo sedmnáct, zmizela. Řekli mi, že utekla. Já… jsem se ptát přestala.“

Otec Benedikt přikývl. „Přišla ke mně. Sama. Těhotná. Řekla, že se bojí, že dítě nikdo nepřijme. Že v jejich rodině se takové děti… ztrácí.“

Kolena se mi podlomila. Musela jsem se opřít o lavici.

„A to dítě?“ zeptala jsem se. „Co se s ním stalo?“

Kněz sklopil oči. „Nikdy jsem se nedozvěděl, kam odešlo. Jen vím, že krátce po porodu ta žena zemřela.“

Evelyn se rozplakala. Ne tiše. Ne důstojně. Rozpadla se přede mnou.

„Já jsem ji opustila,“ vzlykala. „Bála jsem se jí. A teď… teď je to moje dcera? Nebo… dcera mé sestry?“

Podívala jsem se na Lilu. Spala klidně, netušíc, že se celý svět právě posunul o několik stupňů mimo osu.

V tu chvíli mi došlo něco zásadního.

Nezáleželo na krvi.
Nezáleželo na znacích ani na minulosti, která nás doháněla v kostelní lodi.

Vzala jsem Evelyn za ruku.

„Je to naše dítě,“ řekla jsem pevně. „Ať už přišla na svět jakkoli. A nikdo nám ji nevezme.“

Otec Benedikt dlouho mlčel. Pak se pomalu usmál – unaveně, ale s úlevou.

„Pak tedy pokračujme,“ řekl a znovu pozvedl Lilu. „Protože některé příběhy nezačínají hříchem, ale druhou šancí.“

Když se křestní voda dotkla Lilina čela, znak na jejím zápěstí zůstal stejný.

Ale poprvé jsem necítila strach.

Jen jistotu, že některá tajemství nevznikají proto, aby nás rozdělila —
ale aby nám připomněla, koho si musíme vybrat.