„V trezoru je něco, co si musíš přečíst.“

Je mi čtyřicet jedna let a jsou dny, kdy je pro mě stále těžké uvěřit, že jsem se dostala až sem.

Dvacet let jsem byla manželkou Petera. Ne jako v pohádce, ale doopravdy: ve čtyřpokojovém domě s vrzajícími podlahami, verandou, která neustále potřebovala opravy, a se dvěma dětmi, které zaplnily každý kout hlukem, chaosem a smíchem.

Mému synovi je teď devatenáct, studuje inženýrství někde na západě. Dceři je jednadvacet a vybrala si univerzitu co nejdál na východě — možná jen proto, aby sama sobě dokázala, že může.

Dům je bez nich… a bez Petera… podivně prázdný. Jako by zadržoval dech.

Peter vždycky říkal, že náš život je „obyčejný“. A považoval to za největší pochvalu. Sobotní fotbalové zápasy. Připálené večeře, kterým jsme se smáli, zatímco jsme objednávali pizzu. Malé hádky o tom, kdo vynese odpadky.

Vždycky se snažil všechno opravit sám, i když jsme oba věděli, že to nejspíš ještě zhorší. A já předstírala, že se zlobím, zatímco jsem ho pozorovala, jak nadává pod dřezem.

Nebyl dokonalý. Někdy mě přiváděl k šílenství. Ale byl spolehlivý. Laskavý. Dával mi pocit bezpečí — takový, o kterém jsem ani netušila, jak moc ho potřebuji… dokud jsem o něj nepřišla.

Před šesti lety projel opilý řidič na červenou, když se Peter vracel z práce. Policista stál u mých dveří. Zhroutila jsem se na verandě a plakala.

Z těch týdnů potom si pamatuji jen útržky. Dcera plakala v koupelně. Syn se uzavřel do sebe a úplně zmlkl. A já stála ve dvě ráno v kuchyni a dívala se na Peterův hrnek vedle dřezu.

A po celou tu dobu byl nablízku Dan.

Dan nebyl „jen“ Peterův přítel. Byli bratry ve všem, na čem záleželo. Vyrostli tři domy od sebe. Společně přežili univerzitu na levných těstovinách a špatných rozhodnutích. Ve dvaadvaceti projeli celou zemi téměř bez peněz.

Dan měl své vlastní jizvy. Brzy se oženil, po třech letech se rozvedl a dělal všechno pro to, aby byl dobrým otcem své dceři, která si zasloužila víc než chyby svých rodičů. Nikdy nemluvil špatně o bývalé ženě. Nikdy se nelitoval. Vždycky jsem si toho na něm vážila.

Když Peter zemřel, Dan prostě přišel. Neptal se. Nečekal na pozvání. Opravil drtič odpadu, který Peter pořád odkládal. Nakupoval potraviny, když jsem zapomínala jíst. Seděl s mým synem v garáži a nechal ho vybít vztek kladivem.

Ani na okamžik to nebylo o něm.

— Už to nemusíš dělat, — řekla jsem mu jednou večer, pár měsíců po pohřbu. Zrovna měnil žárovku na chodbě.

— Já vím, — odpověděl, aniž by se na mě podíval. — Ale Peter by to udělal pro mě.

A tím to bylo. Žádný skrytý motiv. Jen muž, který držel slib.

City přicházely pomalu. Tak pomalu, že jsem je zpočátku ani nerozpoznávala.

Uplynuly tři roky od Peterovy smrti. Děti se začaly vzpamatovávat. Snažila jsem se znovu být člověkem, nejen vdovou. Dan začal chodit méně často, dával mi prostor — prostor, o kterém jsem ani nevěděla, že ho potřebuji.

Jednoho večera kolem jedenácté ale začal téct dřez. Bez přemýšlení jsem mu zavolala.

Přišel v teplácích a starém univerzitním tričku s kufříkem nářadí.

— Mohla jsi zavřít vodu a ráno zavolat instalatéra, — řekl, už zalezlý pod dřezem.

— Já vím, — odpověděla jsem. — Ale ty jsi levnější.

Zasmál se. A něco ve mně se pohnulo.

Nebyl to žádný velký moment. Žádné ohňostroje. Jen jsme stáli dva v kuchyni o půlnoci a já si uvědomila, že se už necítím sama.

Následující rok byl „pohodový“. Nedělní káva. Páteční filmy. Dlouhé rozhovory o všem i o ničem. Děti si toho všimly dřív než já.

— Mami, — řekla dcera během zimních prázdnin, — ty víš, že je Dan do tebe zamilovaný, že?

Oponovala jsem. Podívala se na mě pohledem dospělého člověka na naivního puberťáka.

Když mi Dan konečně řekl o svých citech, seděli jsme na verandě při západu slunce.

— Musím ti něco říct, — začal. — A jestli mi řekneš, ať odejdu, odejdu. Ale už nemůžu předstírat, že to necítím.

— Miluju tě, Isabel, — řekl tiše. — Vím, že Peter byl můj nejlepší přítel. Vím, že je to složité. Ale nemůžu si pomoct.

Měla jsem být překvapená. Nebyla jsem.

— Není to špatné, — řekla jsem. — Cítím to stejně.

Rozplakal se.

Postupovali jsme pomalu. Neříkali jsme to hned všem. Chtěli jsme si být jistí, že to není smutek ani závislost, ale skutečný život.

Když jsme se nakonec zasnoubili, nejvíc jsem se bála reakce Peterovy matky. Přišla o jediného syna.

Když jsem jí to řekla, jen mi stiskla ruku.

— Peter by chtěl, abys byla šťastná, — řekla pevně.

Měli jsme malou svatbu na zahradě. Světelné girlandy, půjčené židle, jednoduché krémové šaty. Dan byl nervózní, šťastný a dokonalý.

Po svatbě jsme jeli do Danova domu — už do našeho domu. Když jsem se vrátila do ložnice, Dan stál u trezoru. Ruce se mu třásly.

— Je tu něco, co musíš vidět, — zašeptal. — Než… než skutečně začneme.

Vytáhl starý telefon. Byly na něm zprávy mezi ním a Peterem. Staré sedm let.

Peter stanovil hranici. Požádal ho, aby ji nikdy nepřekročil.

Dan se zhroutil.

— Řekni mi, — prosil, — myslíš, že jsem tě zneužil?

Podívala jsem se na něj.

— Miluješ mě?

— Ano.

— Pak jsi slib neporušil, — odpověděla jsem. — To byl prostě život.

Tu noc jsme si dali nové sliby. Tiše. Upřímně.

Peter bude vždy součástí mého života. Ale není jeho koncem.

Dan je moje druhá kapitola.

A někdy… se život složí přesně tak, jak má.