Anna spěchala na pohovor. Nebyla to jen práce – byla to její vysněná pozice, šance změnit život, vymanit se z nekonečného koloběhu brigád a krátkodobých zaměstnání.

Byla téměř na křižovatce, když zaslechla výkřik a hluk aut. Na druhé straně ulice se starší muž náhle zapotácel, chytil se za hruď a pomalu se zhroutil na asfalt. Řidiči troubili, někteří křičeli z aut, kolemjdoucí spěchali dál, aniž by se zastavili, odvraceli zrak, jako by doufali, že problém zmizí sám od sebe.

Anna se zastavila. V hlavě jí znělo: „Máš zpoždění! Běž!“ Ale místo toho přeběhla ulici a klekla si k muži.

— Necítíte se dobře? — zeptala se roztřeseným hlasem a položila mu ruku na rameno.

Starý muž těžce dýchal, oči měl napůl zavřené. Slabě ukázal na svou kapsu:

— Prášky… v peněžence…

Anna zadržela dech a třesoucími se prsty hledala v jeho staré kožené tašce. Nakonec nahmátla malou lahvičku. Rychle vytáhla tabletku, jemně ji vložila muži do úst a pomohla mu ji spolknout.

— Dýchejte… klidně… všechno bude v pořádku, — šeptala, zatímco potlačovala slzy a strach.

Po několika minutách se mužovo dýchání ustálilo, do obličeje se mu vrátila barva. Otevřel oči a podíval se na Annu s vděčností.

— Zachránila jsi mi život… — zašeptal. — Jak bych ti mohl poděkovat?

Anna se usmála a náhle vyskočila, jako by se probrala ze snu:

— Bože můj… mám zpoždění…

Zamumlala pár omluv a rozběhla se k metru, srdce jí pukalo zoufalstvím. Bylo po všem. Propásla svou šanci. Žádná druhá příležitost nebude.

Přesto se rozhodla do kanceláře dorazit. Jen aby si byla jistá, že udělala vše, co mohla. Když Anna konečně dorazila, málem omdlela z toho, co viděla…

Pokračování v prvním komentáři 👇👇

Když dorazila na recepci, sekretářka se na ni mile usmála a řekla:

— Omlouváme se, vedení má malé zpoždění. Můžete se posadit.

Anna si tiše oddechla. Posadila se, tiskla kabelku k sobě a cítila, jak napětí pomalu ustupuje.

O půl hodiny později se otevřely dveře. Do místnosti vstoupil muž… byl to ten samý starý muž. Čistě oholený, oblečený v elegantním obleku, kráčel s jistotou pomocí hole. Anna strnula.

— Dobrý den, — řekl směrem ke všem. — Jsem majitelem této společnosti. Omluvte mé zpoždění. Došlo k… mimořádně důležité události.

Otočil se k Anně, usmál se a přikývl:

— Tady je ta, která se nebála zastavit, když všichni ostatní odvraceli zrak. Ta, která skutečně chápe, co znamená odpovědnost, odvaha a lidskost. Anno, rádi bychom, abyste u nás začala pracovat co nejdříve. Už jste dokázala, že si to zasloužíte.

Anna nemohla uvěřit svým uším. Oči se jí zalily slzami. Zachránila jeden život… a proti všem očekáváním zachránila i ten svůj.