Když zdravotní sestra přijela na nouzový výjezd do luxusního sídla milionáře, nečekaně na zdi uviděla svůj portrét ve svatebních šatech. Jak je to možné, když majitele neznala a nikdy nebyla vdaná? 😱😨 To, co se stalo potom, ji opravdu vyděsilo. 😢
Dvacet minut před koncem směny už lékařka v duchu odpočítávala minuty do návratu domů, když se z vysílačky ozval ostrý hlas dispečera: naléhavý výjezd, člověk v ohrožení, adresa – rezidence v luxusní čtvrti. Těžce si povzdechla, ale nemělo smysl protestovat. Práce je práce.
Sanitka projížděla městem. Řidič jel jistě, její kolega kontroloval vybavení. Žena se dívala z okna a myslela jen na to, aby vše proběhlo hladce a bez komplikací.
Adresa vedla do prestižní oblasti. Vysoké ploty, ostraha, upravené aleje. Bez dalších otázek je pustili dovnitř. Dům byl tichý a přepychový – mramor, drahý nábytek, obrazy ve zlacených rámech.
Zdravotní sestra se svým týmem vystoupala po širokém schodišti do ložnice. Vyšetření proběhlo rychle. Tlak byl vysoký, stav nestabilní, ale ne kritický. Předepsala léky, podrobně vysvětlila doporučení a chystala se odejít, když její pohled náhodou spočinul na jedné ze stěn.
Visel tam velký portrét.

Nejprve si myslela, že je jen unavená. Zamrkala a podívala se znovu. Srdce se jí rozbušilo.
Na obraze byla ona. Ve svatebních šatech, s upravenými vlasy a vážným pohledem. Malíř zachytil každý detail tak přesně, že nemohla pochybovat.
Žena pocítila vlnu závrati. Nikdy nebyla vdaná, nikdy nepozovala pro portrét a majitele domu rozhodně neznala. Nedokázala pochopit, jak je něco takového vůbec možné.
Ale to, co následovalo krátce poté, ji naplnilo skutečnou hrůzou 😱😨…V tichu pokoje se ozvalo tiché cvaknutí.

Dveře se pomalu samy zavřely.

Zdravotní sestra se prudce otočila. Její kolegové už scházeli dolů — zdržela se jen na pár vteřin, ale teď si uvědomila, že zůstala sama. Srdce jí začalo bít rychleji.

— Líbí se vám ten portrét? — ozval se hlas.

Stál ve dveřích — majitel domu. Jeho tvář už nepůsobila nemocně. Pohled měl zvláštní, upřený.

— Odkud… odkud ho máte? — sotva ze sebe dostala.

Muž přistoupil blíž k obrazu.

— Čekal jsem na vás, — řekl klidně. — Velmi dlouho jsem čekal.

Po zádech jí přeběhl mráz.

— My jsme se nikdy nesetkali, — řekla pevně.

Usmál se.

— Setkali. Před deseti lety. V té nemocnici, kde jste byla na praxi. Starala jste se o ženu po autonehodě. Nepřežila… ale před smrtí často mluvila o své dceři.

Sestře se zatajil dech.

— O jaké dceři?..

Muž se na ni pozorně podíval.

— O vás.

Svět se jí zatočil před očima.

— Ta žena… byla moje sestra, — pokračoval. — Ztratili jsme spolu kontakt před mnoha lety. Hledal jsem její rodinu. Hledal jsem vás. Zůstala mi jen jedna stará fotografie z její svatby. Byla jste na ní ještě dítě… ale rysy obličeje jsou stejné.

Kývl směrem k portrétu.

— Požádal jsem malíře, aby si představil, jak byste vypadala ve svůj svatební den. Tak, jak by vás viděla vaše matka.

V místnosti zavládlo ticho.

Hrůza se pomalu měnila v jiný pocit — ohromení.

— Já… vyrostla jsem v dětském domově, — zašeptala. — Říkali mi, že nikoho nemám…

Muž ustoupil o krok zpět a dal jí prostor.

— Máte rodinu, — řekl tiše. — A tento dům je pro vás otevřený ne jako pro zdravotní sestru… ale jako pro vlastní krev.

Dole se ozvaly kroky jejích kolegů — hledali ji.

Ještě jednou se podívala na portrét. Už jí nepřipadal děsivý. Nebylo to proroctví ani něčí podivná posedlost. Byla to snaha uchovat vzpomínku. Snaha najít ztracenou část rodiny.

Do očí jí vstoupily slzy.

Někdy se ten nejděsivější okamžik ukáže jako začátek nového života.

A když té noci odcházela z toho sídla, věděla — už není sama.