Je mi pětadvacet. Ještě před několika měsíci byl můj život obyčejný a předvídatelný — práce konstruktéra, hypotéka na obzoru, svatba v plánu, víkendy naplánované dopředu. Všechno mělo svůj systém. Svůj rytmus.

Pak zazvonil telefon.

Jedna věta.
Jedna nehoda.
A svět se rozdělil na „předtím“ a „potom“.

Máma zemřela při autonehodě. A zůstaly po ní dvě desetileté holky — moje sestry, dvojčata Lily a Maya.

Ze dne na den jsem přestal být jen starším bratrem. Stal jsem se jejich zákonným zástupcem. Ne proto, že bych byl připravený. Ale proto, že jsem byl poslední, kdo jim z rodiny zbyl.

Učil jsem se věci, které jsem nikdy řešit nemusel. Jak vyprat bílé prádlo bez růžových skvrn. Jak poznat, která z nich pláče podle toho, jak zavírá dveře. Jak zaplést cop, aniž bych ho musel třikrát předělávat. Každý večer jsem jim četl pohádky, i když jsem sotva udržel oči otevřené.

Byl jsem vyčerpaný. Vystrašený.
Ale rozhodnutý.

Moje snoubenka Jenna se krátce nato nastěhovala. Říkala, že chce pomoct. A zpočátku to vypadalo jako záchrana. Pekla s nimi sušenky. Smála se u animáků. Kupovala jim stejné sponky do vlasů.

„Vždycky jsem chtěla malé sestry,“ říkala s úsměvem.

Potřeboval jsem věřit, že to myslí vážně.

Pak přišlo jedno obyčejné úterý.

Vrátil jsem se domů dřív, než jsem plánoval. Odemkl jsem potichu, abych nikoho nevzbudil. Ale místo ticha jsem uslyšel Jennin hlas.

Nebyl jemný. Nebyl unavený.
Byl chladný.

„Poslouchejte mě,“ říkala tvrdě. „Tady dlouho nezůstanete. Já nehodlám obětovat svoje roky kvůli cizím dětem.“

Zůstal jsem stát v předsíni.

„Na tom pohovoru musíte říct, že chcete jinou rodinu. Jasné? Jinak to pokazíte.“

Ticho.

Pak tichý vzlyk.

„A přestaňte brečet,“ dodala. „Čím dřív odejdete, tím dřív budeme mít klid.“

Slyšel jsem, jak odchází do ložnice. Telefon v ruce.

„Karen, už to mám skoro vyřešené,“ řekla tlumeně. „Stačí, aby to podepsal. Až budou pryč, dům i pojistka jsou naše. On si zvykne.“

V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Ne obrazně. Doopravdy.
Nešel jsem dovnitř. Neudělal jsem scénu.

Místo toho jsem si sedl do auta a nechal si tu pravdu projít hlavou.

Ten večer jsem se vrátil domů s klidným úsměvem.

„Možná máš pravdu,“ řekl jsem tiše. „Možná je lepší… najít jim jiný domov.“

Její výraz se rozzářil víc než při zásnubách.

„To je rozumné,“ vydechla. „Vezměme se co nejdřív.“

Svatba byla naplánovaná během pár dní. Luxusní hotel. Hudba. Smích. Hosté. A v první řadě Lily a Maya v jednoduchých bílých šatech, držely se pevně za ruce.

Jenna mluvila o lásce. O rodině. O společné budoucnosti.

Když domluvila, vzal jsem si mikrofon.

„Teď bych rád něco řekl já.“

V sále se rozsvítila projekční obrazovka.

Nahrávka.

Její hlas. Každé slovo. Každý plán.

Ticho bylo těžší než hudba, která před chvílí hrála.

Cítil jsem, jak mi dvě malé ruce pevně svírají prsty.

Podíval jsem se na hosty. Pak na ni.

„Rodina není investice,“ řekl jsem klidně. „Není to překážka. A už vůbec ne přítěž, kterou odložíte, když se vám nehodí.“

Svatba se ten den nekonala.

Ale já jsem poprvé necítil strach.