Stará paní žila v přízemním bytě s zamlženými okny a opadanými fikusy na parapetu. Nikdo pořádně nevěděl, kdo je. Sousedé věděli jen jedno: každý den, přesně v šest ráno, vycházela k popelnicím s velkou vybledlou taškou. A začala se přehrabovat. Dlouho. Jako by hledala něco důležitého.

— Zase tam jde…
— Možná hledá jídlo? Nebo lahve?
— Ne, je prostě blázen.
— Nebo čarodějnice. Oči má jak sova, — povídali si místní.

79letá babička každé ráno hrabala v popelnici. Lidé si mysleli, že hledá jídlo, ale pravda byla mnohem děsivější.

V tom samém domě žila devítiletá holčička. Často ji vídala z okna a nemohla pochopit: proč to ta paní dělá každý den? Jednoho dne zvědavost přemohla strach. Když maminka odešla do práce, sešla dolů na dvůr a přišla blíž.

— Babičko… ztratila jste něco?

Jako by ji neslyšela. Ruce se dál přehrabovaly v odpadcích — v ohryzcích, kouskách papíru, špinavých hadrech. Pak se zastavily. Holčička čekala, že uslyší, že hledá jídlo. Ale když se dozvěděla pravdu, ztuhla hrůzou…

Holčička čekala hrubou odpověď, ale babička najednou zašeptala:

— Neviděla jsi tu miminko?

Holčička zůstala stát jako přimražená.

— Koho?

— Chlapečka… úplně maličkého… byl zabalený v dece. Ztratila jsem ho. Je někde tady.

S těmi slovy se znovu sklonila nad popelnici a začala se šťourat v igelitkách, už si holčičky nevšímala.

Holčička s děsem utekla domů. A večer všechno vyprávěla mamince. Ta zbledla a jen zašeptala:

— Už za ní nikdy nechoď, rozumíš? Nepřibližuj se k ní.

Za týden stará paní zemřela — přímo u popelnic. Mrtvice. Sanitka přijela rychle, ale už bylo pozdě. Tašku, se kterou se nikdy nerozloučila, odnesli popeláři. A za pár dní si lidé na lavičce u vchodu začali šeptat:

— Slyšelas, co se o ní zjistilo?

— O kom?

79letá babička každé ráno hrabala v popelnici. Lidé si mysleli, že hledá jídlo, ale pravda byla mnohem děsivější.

— O té babce. Když jí bylo patnáct, tajně porodila. Doma. Otec dítěte byl dvakrát starší, prý soused. Všechno to skrývala. Porodila — a dítě hned vyhodila. Do popelnice. Matka ji tehdy zbila a vyhodila z domu.

— Proboha…

— Od té doby jí přeskočilo. Byla chvíli v blázinci, pak doma. A nakonec se úplně uzavřela do sebe. A každý den chodila k popelnici. Hledat. Své dítě.