S mojí sestrou nás rozdělili v sirotčinci — a o 32 let později jsem uviděla náramek, který jsem kdysi vyrobila pro malou holčičku.

Jmenuji se Elena. Když mi bylo osm let, slíbila jsem své mladší sestře, že ji jednou najdu.

Pak jsem třicet dva let ten slib nedokázala splnit.

Se sestrou Miou jsme vyrůstaly v sirotčinci. Neměly jsme rodiče, žádné fotografie ani příběh s dobrým koncem. Jen dvě úzké postele v přeplněném pokoji a tenkou složku s pár informacemi. Byly jsme jedna druhé vším.

Mia se mě držela za ruku na chodbách, bála se usnout, pokud mě neviděla poblíž. Naučila jsem se jí zaplétat vlasy, potají brát navíc housky z jídelny a odpovídat dospělým tak, aby nás měli raději. Nesnily jsme o velkých věcech. Jen o tom, že jednou odejdeme spolu.

Jednoho dne přišel pár, který si chtěl adoptovat dítě. Procházeli se po sirotčinci s ředitelkou, usmívali se a pozorovali děti. Viděli mě, jak Miě čtu v koutě.

O pár dní později si mě ředitelka zavolala do kanceláře.
„Elena, jedna rodina si tě chce osvojit. To je skvělá zpráva.“

„A Mia?“ zeptala jsem se.

Její úsměv na okamžik pohasl.
„Na dvě děti se necítí. Je ještě malá. I pro ni se najde rodina. Jednou se zase uvidíte.“

„Neodejdu bez ní,“ řekla jsem.

„Nemáš na výběr. Musíš být statečná.“

Statečná tehdy znamenalo poslouchat.

V den, kdy mě odváželi, se Mia držela kolem mého pasu a plakala.
„Neodcházej, Leno! Budu hodná, slibuju!“

Museli ji ode mě odtrhnout. Do auta jsem si odnesla její křik a ten mi zněl v uších celé roky.

Moje adoptivní rodina žila v jiném státě. Nebyli zlí. Dali mi domov, oblečení, vlastní pokoj. Říkali, že mám štěstí. Jen neradi slyšeli o mé minulosti.

„Na sirotčinec už nemysli,“ říkala adoptivní matka. „Teď jsme tvoje rodina.“

Přestala jsem tedy o Miě mluvit nahlas. Ale v hlavě jsem ji nikdy neopustila.

V osmnácti jsem se do sirotčince vrátila. Nový personál, nové děti, stejné oprýskané zdi. Sdělila jsem jim své původní i nové jméno a jméno sestry. Přinesli tenkou složku.

„Byla adoptována krátce po tobě,“ řekla pracovnice. „Její jméno bylo změněno. Spis je zapečetěný.“

Zkusila jsem to znovu o pár let později. Stejná odpověď.
Zapečetěný spis. Žádné informace.

Život šel dál. Studovala jsem, pracovala, brzy se vdala, rozvedla se, stěhovala se, budovala kariéru. Navenek jsem byla obyčejná žena s celkem stabilním životem. Uvnitř jsem ale stále nesla prázdné místo po sestře.

Pak se minulý rok všechno změnilo.

Byla jsem na krátké služební cestě v jiném městě. Jednoho večera jsem zašla do supermarketu. Byla jsem unavená a zamířila do uličky se sušenkami.

Tam jsem ji uviděla.

Malá holčička si vybírala mezi dvěma krabicemi. Když zvedla ruku, sklouzla jí z rukávu bunda — a na zápěstí se zableskl tenký, lehce křivý náramek z červené a modré nitě.

Ztuhla jsem.

Když mi bylo osm, ukradla jsem z výtvarné krabice červené a modré nitě a upletla dva stejné náramky. Jeden pro sebe. Jeden pro Miu.

„Abychom na sebe nikdy nezapomněly,“ řekla jsem jí tehdy.

Měla ho na ruce v den, kdy mě odvezli.

Přistoupila jsem k holčičce.
„Máš krásný náramek,“ řekla jsem.

„Dala mi ho maminka,“ odpověděla hrdě. „Říkala, že ho vyrobil někdo výjimečný.“

Přistoupila k ní žena s krabicí cereálií.

Poznala jsem ji okamžitě. Oči. Chůze. Způsob, jak nakláněla hlavu při čtení etikety.

Holčička k ní přiběhla.
„Mami, koupíme ty čokoládové?“

Seberla jsem odvahu.
„Promiňte… dostala jste ten náramek jako dítě?“

Ztuhla.
„Ano,“ řekla pomalu.

„V sirotčinci?“ zašeptala jsem.