Myslela jsem si, že je to jen lehký prázdninový románek. Týden u moře, trochu tepla, trochu nerozvážnosti — a všechno zůstane tam, na pobřeží. Ani ve snu by mě ale nenapadlo, jaké překvapení mě bude čekat doma…

Na začátku září jsme se sestrou odjely k moři. Sezóna už pomalu končila, pláže se vylidňovaly a vzduch byl jemnější a tišší. Všechno kolem jako by se zpomalilo. První večer jsme zašly do malé kavárny u vody. Seděla jsem, dívala se na západ slunce a po dlouhé době cítila vnitřní klid.

Přišel sám. Zdvořile se zeptal, jestli je židle volná. Usmál se tak vřele, jako bychom se znali celé roky. Byl mladší než já — to bylo zřejmé hned. V jeho pohledu ale nebyl ani náznak posměchu či lehkomyslnosti. Díval se vážně. Pozorně. Jako bych pro něj byla opravdu důležitá.

Dali jsme se do řeči — nejdřív o moři, potom o životě. Upřímně jsem mu řekla, kolik mi je let. Řekla jsem, že jsem vdaná a nehledám žádné pokračování. Klidně odpověděl, že mu stačí jen tyto dny. Bez budoucnosti. Bez závazků. Jen přítomnost.

S ním jsem se cítila jinak. Ne jako unavená žena, která je zvyklá snášet a mlčet. Ale jako živá. Žádaná. Krásná. Držel mě za ruku, jako by se bál mě ztratit. Díval se na mě, jako bych byla nejmladší a nejvýjimečnější žena na celém pobřeží.

Procházeli jsme se po noční pláži, koupali se v teplém moři, smáli se bez důvodu. Někdy jsme jen mlčeli a poslouchali šumění vln. Ten týden utekl příliš rychle.

Nevyměnili jsme si kontakty. Nedávali jsme si žádné sliby. Byla jsem přesvědčená, že všechno skončí tam, kde to začalo. Malé tajemství, které smyje příboj.

Cestou domů jsem si ho v myšlenkách mazala z paměti a přesvědčovala sama sebe, že je to tak správné.

Když jsem ale otevřela dveře bytu, první, co jsem uviděla, byly cizí pánské tenisky v předsíni. Nové. Úhledně postavené u zdi.

Z kuchyně se ozval hlas mé dcery:

— Mami, už jsi doma? Pojď rychle, chci tě s někým seznámit!

Vešla jsem do pokoje — a zůstala stát jako přimražená.

Stál tam vedle ní.

Ten samý muž z pláže.

— Mami, tohle je můj snoubenec. Brzy se budeme brát… Máš radost? — řekla dcera a šťastně se usmála.

V tu chvíli jsem pochopila, že prázdninové románky se někdy vracejí domů dřív, než je stačíš zapomenout.

A teď stojím před volbou — říct pravdu a zničit její štěstí… nebo mlčet a žít s tímto tajemstvím každý den, jako by se nic nestalo.