Ten den měl být nejšťastnějším v mém životě.
Probudil jsem se se srdcem plným radosti — měl to být den, kdy si konečně přivedu domů svou ženu Linu a naše dvě novorozená děvčátka.
Všechno bylo připravené: postýlky sestavené, oblečení vyprané, dům voněl po polévce tiše bublající na plotně.
Dokonce jsem po cestě koupil balónky.
Byl jsem připraven obejmout celý svůj malý vesmír.

Ale když jsem dorazil — můj svět se zhroutil.

Žádný úsměv. Žádný polibek. Jen dvě spící miminka… a jeden vzkaz.
Pokoj byl tichý. Děsivé ticho.
Naše holčičky spaly klidně, ale Linina postel byla prázdná.
Na stole — složený lístek.
Vzala ho do třesoucích se rukou.

Uvnitř stálo:

„Sbohem. Postarej se o ně.
Zeptej se své matky, co mi udělala.“

Zatemnilo se mi před očima. Slova mě ochromila.
Vyrazil jsem na chodbu, chytil první sestru:
— „Kde je Lina? Kde je moje žena?“
Zaváhala, pak řekla:
— „Odešla dnes ráno. Řekla, že víš…“
Ale já nevěděl. Nevěděl jsem nic.

Vrátil jsem se domů se dvěma miminky — ale bez ženy, bez odpovědí.
Jel jsem s dvěma malými srdíčky dýchajícími vzadu na sedačkách a jedním zlomeným v mé hrudi.
Když jsem dorazil, moje matka mě čekala u dveří. Se širokým úsměvem a hrncem v ruce.
— „No podívejme se na moje vnoučata!“ řekla nadšeně.

Díval jsem se na ni mlčky.
— „Ne teď, mami.
Řekni mi — co jsi udělala Lině?“

Neřekla nic. Jen ztuhla.
— „Já? Nic… co to říkáš?“
Ale její oči prozradily pravdu.
Viděl jsem vinu. Viděl jsem strach.

Jednou mi řekla: „Tahle holka pro tebe není.“ Nechápal jsem, že to byla hrozba.
Moje matka nikdy Linu nepřijala.
Kritizovala ji za všechno: „Příliš tichá“, „Nedívá se na tebe správně“, „Není z naší rodiny“.
Myslel jsem, že to přejde. Že se časem přijmou.
Ale ne — bylo to jen horší.
Tichý teror. Ledová slova. Pohrdání v pohledu.

A já — slepý ke všemu.

A pak jsem našel Linin starý telefon. A pravda mě udeřila jako blesk.
Dva dny poté, při hledání dokumentů, jsem ho našel.
Zapnul jsem ho.
Byly tam hlasové zprávy — od mé matky.

„Jestli jsi chytrá, odejdeš sama.“
„Nezasloužíš si ho.“
„Zničíš mu život.“
„Opusť ho, než bude pozdě.“

Telefon mi vypadl z ruky.
Moje matka Linu týrala. Psychicky. Tiše. Každý den.

Lina nás neopustila.
Byla vyhnána.

Ztratil jsem svou ženu. Ne nehodou. Ale kvůli nenávisti, která se šířila v mém domě — zatímco já jsem se díval jinam.
Nahlásil jsem ji jako pohřešovanou. Policie řekla: „Dobrovolný odchod“.
Ale to nebylo dobrovolné.
Odešla, protože už to nevydržela.
A já… já ji neochránil.

Matku jsem ten večer vyhodil.
Zůstal jsem sám — se dvěma dcerami, které nemají matku, a duší, která nemá klid.

Každý večer se dívám do jejich očí. A vidím Linu.
Šeptám jim:

„Ona vás miluje. Neopustila vás.
Byla donucena.
A já vás budu chránit. Pro ni. A budu čekat. Dokud se nevrátí.“