„Zbývá mi už jen rok života. Vezmi si mě, poroď mi syna — a tvoje rodina už nikdy nebude mít finanční problémy,“ řekl klidně bohatý statkář.

Dívce bylo teprve dvacet let. Žila s těžce nemocnou matkou ve starém dřevěném domě. Otec byl ve vězení kvůli dluhům. Peněz bylo sotva na chléb a léky pro matku byly čím dál dražší.

Když se u nich objevil majetný muž kolem čtyřiceti let — v drahém obleku a s chladným, sebejistým pohledem — jeho nabídka zněla spíš jako obchod než jako žádost o ruku.

„Zaplatím dluhy tvého otce a pomohu mu dostat se dřív ven. Postarám se o léčbu tvé matky. Ale ty si mě vezmeš a porodíš mi syna. Lékaři říkají, že mi zbývá maximálně rok.“

Mluvil o tom bez emocí.

Dívka dlouho mlčela. Myslela na matku, na otce i na prázdný stůl doma. Nakonec souhlasila a přesvědčovala sama sebe, že to dělá kvůli rodině. Za rok bude všemu konec — alespoň tomu věřila.

Svatba byla rychlá a tichá.

Už první svatební noc však pocítila neklid. Když manžel usnul, nemohla zamhouřit oči. V chodbě si všimla světla v jeho pracovně. Dveře byly pootevřené a na stole ležely dokumenty.

Nechtěla číst cizí papíry, ale její pohled padl na lékařskou zprávu. Stálo v ní, že jeho zdravotní stav je uspokojivý a prognóza příznivá. Ani slovo o smrtelné nemoci.

Vedle ležela smlouva: pokud se do roka narodí dítě, veškerý majetek přejde na dědice. Pokud ne, manželství bude zrušeno a ona zůstane bez ničeho.

Později zjistila, že bohatá příbuzná mu odkázala majetek pod podmínkou, že se do roka stane otcem.

Dívka pochopila, že byla podvedena. Zneužili její soucit a chtěli ji využít jako prostředek k dosažení cíle.

Druhý den ráno dům opustila s rozhodnutím, že už nikdy nedovolí, aby s ní někdo zacházel jako s věcí.