„Máš starou rekonstrukci, prázdnou lednici a nechutnou kávu“: dovolila jsem muži přespat u mě — a už druhý den jsem toho hodně litovala 😢😲

Seznámili jsme se koncem září na obchodní večeři. Jmenoval se Alex, bylo mu 48 let. Pracoval jako vedoucí ve firmě zabývající se dopravou a dodávkami. Rozvedený, má dospělého syna, který žije s matkou.

Působil sebejistě a upraveně: tmavé sako, klidný hlas, žádné zbytečné gesty. Nejprve se zeptal na pár věcí ohledně práce, pak se rozhovor nenápadně přesunul na osobní témata. Když jsem zmínila, že ráda pečuji o pokojové rostliny, poznamenal, že „ne každá žena dokáže vytvořit útulný domov“. Na konci večera jsme si vyměnili čísla.

Je mi 44 let. Pracuji ve finančním oddělení obchodní sítě. Žiji sama, nikdy jsem nebyla vdaná. Můj byt je malý — obyčejný jednopokojový na okraji města, ale všechno je zařízené podle mého pohodlí.

Psaní jsme si udržovali téměř měsíc. Alex psal pravidelně, většinou večer. Bez vyznání a okázalosti — jen se ptal, jak proběhl den, občas si posteskl nad prací. První schůzka byla v kavárně, druhá procházka po centru, třetí v parku.

Byl už říjen, venku náhle ochladilo. Zmrzla jsem a nabídla mu, ať se u mě ohřeje.

— Pokud nevadí, — řekl. — Čaj je skvělý nápad.

Když jsme vešli do bytu, hned se rozhlédl po místnosti.

— Máš to kompaktní, — řekl. — Všechno po ruce.

— Mně to tak vyhovuje, — odpověděla jsem.

Postavila jsem konvici, vyndala sušenky. Seděli jsme u stolu a povídali si. Vše bylo klidné, bez trapnosti.

O něco později se podíval na hodinky.

— Poslouchej, a co kdybych u tebe zůstal přes noc? Už je pozdě a domů to mám daleko.

Váhala jsem, ale nakonec jsem souhlasila.

— Dobře, — řekla jsem. — Připravím ti místo na gauči.

Šla jsem do koupelny a když jsem se vrátila, viděla jsem ho stát u lednice.

— Často večeříš pozdě? — zeptal se.

— Obvykle ne.

— Chápu. Jen výběr malý.

V lednici byly vejce, zelenina, jogurt a kuře.

— Můžu něco ohřát, — nabídla jsem.

Pokýval hlavou:

— Takové jídlo nemám rád. Dobře, najdu si sám.

Vzal chléb, máslo, udělal si sendviče. Stála jsem vedle a cítila se divně — jako by tu už dlouho bydlel.

Později vyšel z koupelny a řekl:

— Sprcha je slabá. A voda dlouho teče.

— Starý dům, — odpověděla jsem.

— Já bych to už všechno předělal, — poznamenal.

Pak zapnul televizi.

— Máš jen pár kanálů?

— Stačí mi to.

— Bez sportu bych nemohl, — řekl a přidal hlasitost.

Lehla jsem si spát s pocitem, že něco není v pořádku, ale rozhodla jsem se to nepřehánět.

Ráno mě probudily zvuky z kuchyně. Alex už tam byl.

— Jsi brzo, — řekla jsem.

— Zvyk, — odpověděl. — Mimochodem, káva je u tebe špatná.

— Líbí se mi, — řekla jsem.

— Příště vezmi jinou. Tahle vůbec neprobudí.

Otevřel lednici:

— Teď bych si dal něco teplého.

— Můžeš si udělat, — řekla jsem.

Podíval se překvapeně:

— Obvykle to dělají hospodyně.

Mlčela jsem a udělala mu snídani. Jedl, aniž by zvedl oči od telefonu.

Při oblékání hodil:

— A vstupní chodbu bys taky mohla opravit. Je tu nějak temno.

V tu chvíli jsem pochopila, že už nechci mlčet, a udělala to, čeho vůbec nelituji. 😨🫣

— Alexi, — řekla jsem. — Jsi tady host. A chováš se, jako bys hodnotil byt před koupí.

Usmál se:

— Jen jsem upřímný.

— Upřímnost je, když se ptají, — odpověděla jsem. — Ne když říkají, co a jak mám měnit.

Rozzlobeně řekl, že „nemá rád, když mu někdo odporuje“, a dodal, že asi bude lepší, když se už neuvidíme.

— Souhlasím, — klidně jsem řekla a otevřela dveře.

Odešel, ani se nerozloučil.

O pár dní později napsal, že přehnal, a navrhl setkání znovu. Odpověděla jsem, že jsem ještě nestihla udělat rekonstrukci, lednice je stále prázdná a káva stejně nechutná. Po tom jsem ho zablokovala.