Anna se vracela z důležité pracovní schůzky a spěchala do své kanceláře. Vítr jí foukal do tváře a chlad jí ledoval prsty, i když se slunce sotva probíjelo zimními mraky. Rozhodla se zkratkou přes městský park, aby tam dorazila rychleji.
Prošla kolem desítek lidí, všichni ponoření ve svých myšlenkách a telefonech. Ale právě tehdy ji něco přimělo zastavit.
Na lavičce ve stínu, daleko od hlavní cesty, seděl starší pán. S holí v ruce, upraveně oblečený, ale s pohledem ztraceným někde v dálce.
„Dívko… promiňte, kolik je hodin?“ zašeptal.
„Jedna třicet,“ odpověděla Anna a podívala se na hodinky.
Otočila se, aby pokračovala, ale něco v jeho očích ji donutilo zůstat.
„Jste v pořádku? Potřebujete pomoc?“
„Upřímně… ztratil jsem se. Šel jsem na procházku a nevím, jak se dostat domů…“
Anna si k němu přisedla. Přemýšlení o práci zmizelo. Zeptala se ho na jméno. Jmenoval se Viktor Semjonovič. Pomalu se snažili vzpomenout si na adresu nebo telefon. Po několika minutách si dědeček vzpomněl na číslo. Anna hned zavolala.
„Haló?“ ozval se rozrušený mužský hlas.
„Dobrý den. Jsem tu s panem Viktorem v parku u ulice Lenin. Myslím, že se ztratil.“
„Tati?! Bože, děkuji vám! Hned přijedu. Jen u něj zůstaňte!“
Čekali, Anna mu položila svoji bundu na ramena. Třásl se zimou. On se bránil, ale ona se jen usmála.
„To nevadí, mně není zima.“
Seděli a povídali si. Vyprávěl o mládí, o synovi, který byl vždy zaneprázdněný, o životě, který býval pomalejší a teplejší.
Po asi dvaceti minutách zastavilo u parku černé auto. Vystoupil elegantní muž asi kolem čtyřiceti, který k nim běžel.
„Tati! Říkal jsem ti, abys nechodil sám!“
„Myslel jsem, že si poradím…“ tiše řekl starý muž.
Muž se otočil k Anně.
„Nevím, jak vám poděkovat. Jak se jmenujete?“
„Anna.“
„Anno… dlužím vám víc, než mohu vyjádřit slovy. Mám vás odvézt?“
Ona odmítla. Vrátila se do kanceláře. Měla zpoždění, ale nikdo jí nic neřekl. A i kdyby řekli — nebylo jí to důležité.
Následující den — dopis, který jí změnil život
Druhý den ráno na jejím stole ležel bílý obálka. Uvnitř krátká zpráva:
„Dnes v 15:00, ul. Primorska 12 — ‘StrojInvest’.“
Poznala jméno. Gigant ve stavebnictví. Ale proč jí posílají pozvánku?
Ve 15:00 byla Anna před vysokou moderní budovou. Vyšla do posledního patra. Když vešla do kanceláře — stejný muž jako včera.
„Jste překvapená?“ zeptal se s úsměvem.
„Upřímně… ano.“
„Včera jste nejen pomohla mému otci. Dala jste mu lidské teplo. A takové lidi se už moc často nepotkávají.“
Vyndal složku a položil ji před ni.
„Nabízíme vám pozici u nás. Dvojnásobný plat, byt, tým podle vašeho výběru. A hlavně — důvěru. Ne každý by zastavil pro neznámého starce. Ale vy jste zastavila.“
Rozhodnutí, které otevřelo nové dveře
Anna si přečetla nabídku. Ne kvůli platu, ale kvůli hodnotám, které v ní cítila. Přijala ji.
Dnes, o dva roky později, vede svůj tým. Respektovaná, úspěšná, sebejistá.
A občas, když prochází stejným parkem, podívá se na tu lavičku.
A pokud vidí někoho sedět samotného — vždy zastaví.
„Potřebujete pomoc?“
Protože ví: