Když rybář opláchl nález od bláta, zůstal v naprostém šoku, když pochopil, co to vlastně je.
Rybář zatáhl za kus drátu a z hustého bahna vytáhl předmět velmi podivného tvaru. Když ho pak u vody očistil od špíny, zůstal stát jako přimrazený, protože konečně poznal, co drží v rukou.
Jako téměř každou sobotu přijel i tentokrát brzy ráno k moři. Obloha už byla jasná, ale všude kolem bylo stále vidět následky včerejší bouře. V noci se přehnal silný déšť a vítr hnal vlny až ke břehu. Moře vyplavilo na pevninu spoustu nepořádku — kusy prken, mořské řasy, plastové láhve i zrezivělé kovové věci.
Muž pomalu kráčel po mokrém jílu v gumových botách a hledal místo, kde by mohl v klidu nahodit prut. Rybaření měl rád hlavně kvůli tichu, a proto si vždy vybíral místa dál od lidí.
Právě tehdy si všiml něčeho zvláštního. Z hustého bláta vyčníval tenký kus drátu.
Nejprve ho chtěl ignorovat. Po každé bouři se na břehu objevují podobné věci. Jenže na tom drátu bylo něco podivného. Trčel téměř svisle, jako by byl k něčemu připevněný.
Muž přistoupil blíž, sklonil se a zkusil drát vytáhnout prsty.
Ani se nepohnul.
Rybář tedy chytil drát oběma rukama a zatáhl silněji. Bahno kolem se pohnulo, ale předmět jako by byl pevně zaklíněný v zemi.
— Co to tam sakra je… — zamumlal a zapřel se nohama hlouběji do měkké půdy.
Znovu zatáhl. Nejprve opatrně, potom silněji. Bláto jako by nález vtahovalo zpět, jako by ho nechtělo pustit. Muž cítil, jak mu drát řeže dlaně i přes rukavice. Několikrát už chtěl všechno vzdát, ale zvědavost byla silnější.
Kýval drátem ze strany na stranu, tahal krátkými trhnutími a občas se zastavil, aby popadl dech.
Nakonec země vydala tlumený, mlaskavý zvuk. Něco těžkého se začalo pomalu uvolňovat z bahna.
Muž naposledy silně zatáhl a předmět konečně vyskočil ven. Jen tak tak ho udržel, aby znovu nespadl do bláta.
Nález měl velmi zvláštní tvar.
Celý byl pokrytý silnou vrstvou špíny, takže nebylo možné poznat, o co jde. Tvar byl kulatý, místy hranatý, a v jeho hlavě se začaly objevovat nepříjemné myšlenky.
Po zádech mu přeběhl mráz.
„Jen aby to nebylo…“ pomyslel si a rozhodl se nález odnést k vodě.
Došel k moři a začal ho opatrně oplachovat. Vlny narážely na předmět a on rukama setřel lepkavé bláto, aby konečně zjistil, co vlastně vytáhl ze země. A když rybář pochopil, co to je, zůstal stát v naprostém úžasu.
Nejprve se objevila hladká plocha. Potom se začal rýsovat nos. A vzápětí i rty. Muž ztuhl.
Jak z povrchu mizelo další bláto, z vody na něj začala hledět známá tvář s kamennými kudrnatými vlasy.
Rybář se rychle narovnal a zůstal na nález zírat. Byla to hlava sochy Alexandra Puškina.
Několik vteřin jen stál a mlčel. Ještě před chvílí byl přesvědčený, že z bahna vytáhl něco, kvůli čemu bude muset volat policii.
Teď mu to dokonce připadalo trochu komické.
Někdo nejspíš kdysi starou sochu hodil do moře a noční bouře jednoduše vrátila hlavu slavného spisovatele zpět na břeh.
Muž se ještě jednou podíval na kamennou tvář Puškina, těžce si povzdechl a pousmál se.
— No pěkně jsi mě vyděsil, Alexandře Sergejeviči… — řekl a položil nález na suchý písek.