Starý muž se probudil uprostřed noci a zadíval se do tmy. Na hodinách byly dvě ráno. Venku byla hluboká noc, ale sousedé znovu dělali hluk. Ozývaly se hlasy – nějaký muž hlasitě mluvil a pak se žena začala smát. Za chvíli pustili hudbu na plné pecky.

Bylo mu už téměř osmdesát let. Srdce měl nemocné, ale sluch stále příliš citlivý. Přehodil si přes ramena starý župan, pomalu vyšel z bytu a zastavil se u dveří vedlejšího bytu.

Stiskl zvonek.

Po několika vteřinách se dveře otevřely a na prahu se objevila mladá žena. Silný make-up, v ruce láhev, ve vzduchu byl cítit alkohol.

„Co chceš, dědo?“ zeptala se lhostejně.

„Jsou dvě hodiny ráno. Nemůžu spát. Jste příliš hluční.“

Žena protočila oči a zakřičela do bytu:

„Slyšíš? Ten dědek si zase stěžuje!“

Z hloubi bytu vyšel její nový partner. Obrovský chlap s těžkým pohledem a pivním břichem.

„A v čem je problém?“ ušklíbl se. „Vezmi si prášky a usneš.“

Žena se hlasitě rozesmála a muž zabouchl dveře přímo starci před nosem.

Starý muž ještě několik vteřin stál na chodbě. Policii už volal dříve, ale než hlídka přijela, sousedé vždycky stihli ztichnout. Pod nimi bydlel starší pár, který skoro nic neslyšel, a správkyně domu jen bezmocně krčila rameny a radila „domluvit se“.

Stařec se vrátil do svého bytu, vzal si lék a ulehl do postele.

Když konečně usnul, znovu se mu před očima objevily vzpomínky.

Sedí s manželkou v kuchyni. Jejich jediný syn stojí u okna a říká, že byl přijat na vojenský institut.

„Synku, vojenská služba je nebezpečná. Nechceš si to ještě rozmyslet?“ ptala se tehdy jeho žena.

Ale starý muž tehdy odpověděl jinak.

„Na to musíš být hrdý. Opravdový muž má sloužit vlasti.“

Poplácal syna po rameni a řekl slova, která ho pak dlouhá léta pronásledovala.

„Tvůj dědeček byl hrdina. A ty budeš také.“

Ten sen vždy končil stejně.

Šedá nemocniční chodba. Voják u dveří. Tichá slova o tom, že syn padl při zvláštní operaci. Výkřik jeho ženy, příjezd sanitky… a pak už jen prázdnota.

Starý muž se probudil s těžkým dechem. Od té doby uplynulo dvacet let, ale pocit viny nikdy nezmizel. Často si říkal, že si svou osamělost i bezesné noci zasloužil.

O dva dny později se však všechno opakovalo.

Stařec to už nevydržel a rozhodl se jít osobně na policejní stanici.

Sepsal oznámení, ale mladý policista na službě ho skoro neposlouchal. Když se muž chystal odejít, policista papír jen zmačkal a hodil ho do koše.

Když to dědeček uviděl, dožadoval se, aby jeho oznámení přijali, ale policisté byli jen podráždění.

Mysleli si, že před nimi stojí jen bezmocný, obyčejný stařík. Neměli ani tušení, kdo ve skutečnosti je – a co se stane, až do stanice vstoupí velitel oddělení.