Počasí se prudce změnilo a teploty dosáhly až třiceti stupňů. Na školním dvoře děti běhaly v tričkách a šortkách.
Sofie, školní zdravotní sestra, stála na chodbě a prováděla rutinní prohlídku. Dnes si jí jeden žák hned všiml.
Měl na sobě dlouhé tmavé kalhoty, těžkou bundu a… pletenou zimní čepici. Tu samou, kterou nosil celou zimu. Stejný střih, stejně chlupy zachycené na nitích. Čepici měl nataženou až k obočí.
Sofie se zamračila.
Sofie: Ahoj, milý,
Sofie (jemně): Je ti přece vedro… nemáš chuť si tu čepici sundat?
Chlapec se trhnul. Oběma rukama pevně svíral čepici, jako by se bál, že mu ji někdo násilím vezme.
Chlapec (zamumlal): Ne, děkuju… já… musím ji mít.
Sofie nevyvíjela tlak. Prohlídku provedla potichu, ale v jejím nitru už se začalo rodit znepokojení. Chlapec byl napjatý, pokaždé když se čepice pohnula, sebou škubl. Jako by pod ní skrýval něco strašného.
Když ji konečně sundala, byla v hrůze z toho, co spatřila 😱😱
Později při obědě přišla za třídní učitelkou.
Sofie: I já se obávám. Nosí tu čepici každý den, od jarních prázdnin. Předtím ji nikdy neměl. Na tělocviku dostal hysterický záchvat, když mu trenér chtěl čepici sundat. Rozhodli jsme se pak to dál neriskovat.
Třídní učitelka přikývla. Nemohla si to vymazat z hlavy. Večer Sofie zavolala na číslo uvedené v lékařské dokumentaci:
Sofie: Dobrý večer, tady školní zdravotní sestra.
Otec (přerušil ji): Není nemocný. Nejsme ti, co běhají kvůli maličkostem k doktorovi.
Sofie: Všimla jsem si, že i přes horko pořád nosí zimní čepici. Mohlo by jít o zvýšenou citlivost pokožky hlavy? Nebo nějaký jiný problém?
Následovala dlouhá pauza, pak:
Otec: Je to rodinné rozhodnutí. Není to vaše věc. On ví, že ji má nosit.
Sofie: Také jsem si všimla skvrny na čepici. Vypadá jako krev. Byl nějaký úraz?
Otec: Pouze drobné škrábance. Všechno zvládáme sami. Bez vaší pomoci. Už nevolejte, prosím.
O týden později učitelka vběhla do školní ordinace s výrazem úzkosti.
Učitelka (šeptem): Hrozně ho bolí hlava… Drží se za ni, klimbá, skoro nemluví.
Chlapec seděl na lehátku, oči sklopené k zemi, ruce přitisknuté k hlavě.
Sofie (na kolenou před ním): Milý, poslouchej… Potřebuji se podívat. Zavřeme dveře, nikdo neuvidí.
Chlapec nereagoval. Jen se třásl. Pak tiše zašeptal:
Chlapec: Táta mi zakázal ji sundat. Zlobil by se. A bratr řekl… že když se to někdo dozví, odvezou mě. Kvůli mně.
Sofie těžce vydechla a nasadila si rukavice.
Sofie: Nejsi v ničem vinen. Prosím, dovol mi ti pomoci.
Chlapec zavřel oči, tiše přikývl.
Když jíčesky opatrně začala čepici sundávat, chlapec vykřikl.
Chlapec: Přilepila se… Bolí to…
Sestra použila roztok, obvazy, dezinfekci. Pracovala pomalu a pečlivě. Čepice se odtahovala s obtížemi, jakoby byla přirostlá k hlavě.
Když ji konečně sundala – obě ženy zůstaly zděšené.
Pod čepicí nebyly žádné vlasy. Pouze hluboké kruhové popáleniny, hnisající rány. Některé čerstvé, jiné již se hojí. Stopy cigaret. Poraněná, slepená a zanícená kůže.
Sofie s třídní učitelkou (šeptem): Bože…
Chlapec seděl tiše, zavřené oči.
Chlapec (šeptem): Táta řekl, že jsem se špatně choval. A bratr koupil tu čepici, aby si toho nikdo nevšiml… Řekl, že to přejde…