Všechno to začalo za úsvitu. Do městské nemocnice přivezli muže – bezvědomí, se zraněními na tváři, roztrhaným oblečením a bez dokladů. Lékaři okamžitě podezřívali poranění hlavy. Probral se až večer. Byl zmatený, jeho oči byly prázdné.

Nevěděl, kdo je.
Nevěděl, kde se nachází.
Nevěděl ani, jaký je den.

O několik hodin později do pokoje vstoupil policejní nadporučík. Otrávený muž s váčky pod očima a unaveným krokem. Vedle něj – velký německý ovčák na krátkém a striktním vodítku. Pes se pohyboval tiše, ale jeho oči byly živé, zkoumající. Díval se hluboko.

„Jak se jmenujete?“
„Nevím…“
„Kde jste byl včera večer?“
„Opravdu… nevzpomínám si… promiňte…“

Nadporučík si něco zapsal do zápisníku. A pak – pes zatáhl za vodítko a tiše se přiblížil k posteli. Zastavil se. Díval se muži přímo do očí. Pak si sedl. A lehl si na okraj postele, aniž by mrkl.

„Bob, pojď.“ – nadporučík zatáhl za vodítko.

Pes se ani nepohnul. Nelajkal, nevytí – jen tam ležel. Jako stráž. Nebo jako… by na něco čekal. Nadporučík to zkusil znovu – marně. Nakonec s povzdechem řekl:

„Zůstaň, vrátím se později.“

A pes zůstal. Jednu hodinu. Dvě. Celou noc. A další.

Personál nemocnice byl zmatený. Pacient – ještě víc.

„Proč neodejde?“ – zeptal se jednou muž sestry.
„Možná tě zná. A ty jeho?“

Měl zvláštní sny. Obraz lesa. Vlhká zem. Oheň u karavanu. A pes – běžel vedle něj, věrný, přítomný.

Třetí den se nadporučík vrátil. V rukou složku.

„Myslím, že konečně víme, kdo jste.“

Jmenoval se Artem. Byl veden jako pohřešovaný. Pracoval v horské záchranné službě. Před několika dny byl vyslán se služebním psem najít pohřešované dítě. Bouře. Sesuvy. Špatná viditelnost.

Dítě našli.
Ale při návratu – nehoda. Sesuv kamenů. Artem byl zraněn. Dítě přežilo. Pes zmizel.

O několik dnů později ho horolezci našli. Sám. Bez paměti. Bez dokladů.

A ten pes?

Jmenoval se Astor.

Zraněný, ale naživu, sám dorazil na cestu a dovedl policisty na stopu. A když pocítil, že jeho partner je na živu – odmítl ho opustit.

I když Artem nevěděl, kdo je.

„On si tě pamatuje, i když ty zapomeneš sám sebe,“ řekl nadporučík.

Artem natáhl ruku. Pomalu pohladil psa po hlavě.

Astor si povzdechl. Hluboce. Ale ne bolestí. Úlevou.

Následující ráno se Artem vzpomněl na své jméno. Den poté – na rodinu. Po týdnu – na chvíli, kdy volal na Astora, aby utíkal, aby se zachránil.

Ale pes neutekl.

Zůstal.

Paměť může vyblednout. Ale věrnost nikdy.

Když člověk zapomene, kdo je, někdy je to právě pes, kdo mu vrátí ten odpověď.

V pokoji, kde ležel Artem, teď visí fotografie. On a Astor. Špinaví, unavení, ale naživu.

Nalezeni. Spolu.

Protože to je nejdůležitější. Ne minulost. Ne vzpomínky.
Ale kdo je u tebe, když jsi nejztracenější.

A pokud tě někdy pes pohledem nechá, jako by tě znal celý život – možná je to opravdu tak.
I když jsi zapomněl ty.