Manžel převedl mou prémii tchyni na české obklady. Za čtrnáct minut jsem jeho převedla na soběstačnost.

— Mámě už jsem vybral dlaždičky, Žeňo. Nezlob se, — oznámil Sergej ledabyle z pokoje, zatímco jsem v předsíni bojovala se zaseknutým zipem na kozačce.

— Poslal jsem jí tvoji třináctou výplatu, přesně to vyšlo na ty české obklady. Vždyť nezchudneš, ne?

Jezdec na levé kozačce zapraskal a zasekl se do koženého záhybu. Zůstala jsem stát v té absurdní pozici a cítila, jak mi krev stoupá do tváří.

V kabelce pípnul telefon. Vytáhla jsem ho. Na displeji svítilo upozornění:
„Připsáno: Prémie. Částka: 34 200 rublů.“
A hned poté další zpráva o odečtení. Do nuly.

Třicet čtyři tisíc dvě stě.
Přesně tolik stály dva týdny bez jediného volna.
Přesně tolik stálo béžové kabátové sako, které jsem si už tři měsíce chodila prohlížet.
Už jsem se v něm viděla.
A teď? Obklady. České. Pro maminku.

— Žeňo, ty ses tam zasekla? — ozval se líný hlas mého muže.

— Boršč už překypuje a ty pořád stojíš ve dveřích.

Narovnala jsem se. Zip konečně povolil s bolestným zaskřípáním. Kozačky byly čtyři roky staré. Kdysi skvělé. Ale všechno má své hranice.

Řepová stopa na talíři

Na sporáku stál hrnec s borščem. Nalila jsem Sergejovi talíř.
Vešel do kuchyně a přidržoval si tepláky na bocích — guma už dávno dosloužila.
Posadil se ke stolu, aniž by odtrhl oči od telefonu. Z reproduktoru se znovu ozývaly výbuchy a střelba.

— Sergeji, já na ten kabát koukala tři měsíce, — řekla jsem tiše a posadila se naproti němu.

— Vůbec chápeš, co jsi udělal? Prostě jsi mi sáhl do peněženky.

Polykal jednu lžíci za druhou.

— Kabát jsou jen hadry, Žeňo, — odhodil bez zájmu.

— Ale máma má koupelnu v katastrofálním stavu. Všechno se tam rozpadá. Včera brečela. Jako syn jsem nemohl udělat nic jiného. Ty jsi přece silná, vyděláš si znovu. Máma to potřebuje víc.

Dojedl, odstrčil talíř, na kterém zůstala růžová stopa od řepy, a odešel zpátky do pokoje.
Zaskřípala židle.
Virtuální dělo znovu zahřmělo.

Dívala jsem se na tu řepovou stopu na porcelánu.
Na prasklé madlo lednice, které jsem před rokem lepila izolační páskou, protože Sergej „neměl čas“.

A v tu chvíli mi došlo:
sama jsem ho naučila, že si může dovolit všechno.
Byla jsem pohodlná. Jako neomezený tarif.
Dokud tomu tarifu nedošla trpělivost.

Tři kliknutí

Zamkla jsem se v ložnici.
Sedla si na kraj postele.
Chodidla se dotkla studeného lina.

V tomhle bytě jsem byla účetní, sponzor i technická podpora v jedné osobě.
Celý rodinný tarif byl vedený na moji kartu.

Otevřela jsem aplikaci operátora.
Našla Sergejovo číslo.

„Odpojit číslo od společného účtu?“

Klikla jsem na:
„Ano.“

První kliknutí.
Druhé — potvrdit.

Automatická platba za jeho online hry?
Smazat.

Předplatné filmové platformy?
Také pryč.

Domácí Wi-Fi?
Nastavení routeru… změnit heslo.

Tři kliknutí.
Zrušit „Sdílený balíček“.
Potvrdit odebrání čísla.
A nakonec:
„Změnit heslo přístupového bodu.“

Telefon se mi v dlani zahřál.
Transakce na záchranu vlastního života byla úspěšně dokončena.

Cítila jsem se jako pyrotechnik.
Přestřihávala jsem kabely, kterými mi roky odtékala energie, peníze i důstojnost.

Nulový zůstatek, Sergeji.
Ve všech směrech.

Bez signálu

— Žeňóó! — zařval o pár minut později.

— Slyšíš mě? Spadl mi internet! Mrkni na router, možná ho stačí restartovat!

Neodpověděla jsem.
Místo toho jsem vytáhla papírový katalog.
Na poslední stránce byl ten kabát.

— Žeňo! Mně zamrzla hra uprostřed bitvy! Teď mě tam rozstřílí! Ty spíš nebo co?!

Vpadl do ložnice rozcuchaný, rudý v obličeji.
V ruce svíral telefon s nekonečným kolečkem načítání.

— Co je s internetem?! — skoro zavrčel.

— Já za to mimochodem platím!

— Ne, Sergeji, — upravila jsem si brýle prostředníčkem.

— Platím za to já. Teda platila. Do dneška.

Zarazil se.

— Cože?

— Přesně tak. Všechno jsem odpojila. Tvoje číslo je teď samo za sebe. Tvoje hry taky. A Wi-Fi v tomhle bytě má nové heslo. Znám ho jen já.

— Ty ses zbláznila? Já potřebuju volat! Okamžitě to zapni!

— Připojení je dnes drahá věc, Sergeji.
A protože ses rozhodl, že moje peníze jsou společné, rozhodla jsem se já, že tvůj komfort je zbytný.
Chceš internet?
Plať si ho.
Ze svého.
Třeba z těch peněz „na benzín“.
Nebo z těch, co schováváš pro maminku.

Zůstatek nesedí

Začal křičet.
O nevděku.
O malichernosti.
O tom, že kvůli hadrům ničím rodinu.

— Ty moji mámu nenávidíš?! — hulákal.

— Já zítra odejdu! K ní! A pak uvidíš, jak ti bude samotné!

— Běž, — odpověděla jsem klidně.

— Aspoň pomůžeš s těmi obklady, které už jste vybrali. A můžeš jí tam rovnou platit internet.

Zmlkl.
Pak to zkusil jinak.
Přistoupil blíž, chtěl mě obejmout.

— Žeň… no tak… Přehnal jsem to. Máma to fakt potřebovala. Zapni aspoň síť, musím odepsat klukům do chatu. Já ti to z výplaty vrátím, přísahám.

— Zůstatek je nula, Sergeji.
A limit důvěry taky.
Zítra si jdu koupit ten kabát.
A ty si zjisti, kolik stojí připojení.
Začni si zvykat.

Stál uprostřed chodby.
Velký.
Trapný ve vytahaných teplácích.
V ruce držel kus plastu, který bez mých peněz ztratil veškerou hodnotu.

Prostor čtyřiceti metrů

Ta noc byla nezvykle tichá.
Poprvé po letech jsem za stěnou neslyšela výbuchy her.

Sergej se na gauči převaloval skoro do rána.
Slyšela jsem jeho povzdechy i cvakání tlačítka zapnutí počítače.
Zázrak se nekonal.
Ve světě digitálních služeb je všechno jednoduché:
není platba — není služba.

Ráno to zkusil znovu.

— Žeň… na kartě mám jen tři sta rublů. Na tarif to nestačí. Nemohla bys…

— Zeptej se mámy, Sergeji.
Určitě ti poradí, kde ušetřit, když jsou její obklady důležitější.

Nazula jsem si kozačky.
Tentokrát se zip nezasekl.

Podívala jsem se na něj.

— Jdu pro ten kabát. Vrátím se pozdě.
Polévka je v lednici. Ohřeješ si ji sám.