Brzy ráno, na samém začátku jara, ležel les ponořený do husté mlhy. Rosa se třpytila na loňském listí a vše působilo klidně a tajuplně. Mezi stromy se neslyšně pohybovala zaječice — vyhladovělá a ostražitá. Pátrala po něčem k snědku: snad kořen pampelišky, možná zapomenutý kousek zeleniny, který upustil nějaký houbař.

Najednou její pozornost upoutalo cosi neobvyklého. Mezi dvěma kameny zahlédla tmavý lesklý předmět. Přistoupila blíž a opatrně ho očichala. Nebylo to nic, co by znala. Nebyl to kámen ani jídlo. Byl to lidský předmět — peněženka.

Zaječice zaváhala, ale zvědavost zvítězila. Jemně ťukla packou do peněženky a převrhla ji. Vypadla z ní fotografie. Na snímku bylo dítě, které drželo plyšového králíčka. A ten králíček vypadal… jako ona sama.

Tělem zaječice projel mrazivý pocit. Dítě na fotce se usmívalo, ale v jeho očích se skrývalo něco hlubšího — smutek? Naděje?

Zajícům obvykle lidské věci nic neříkají. Tahle zaječice ale náhle ucítila něco, co nedokázala pojmenovat. Jako by ji někdo volal. Otočila se a rozběhla zpět do lesa. Peněženku nechala tam, kde ji našla. Jen fotografii si vzala s sebou, svírajíc ji opatrně mezi zuby.

Uvnitř peněženky však zůstalo ještě něco — pomačkaná kartička s téměř nečitelným nápisem:

„Kdo najde, pochopí.“