„Mami, mami, ty spíš? Vstávej, mami.“
Egor už byl dlouho vzhůru a třásl maminkou, ale ta neodpovídala. A už se probudila i Olka a začala zvedat svoje baculaté nožičky s kulatými patičkami. Ale maminka pořád spí a neprobouzí se.
V domě je zima. Egor šel, přinesl dříví ze seníku a naskládal ho do pece. Myslí si, že maminka asi zmrzla a tvrdě spí. Hledá sirky, ale nemůže je najít — maminka je schovává vysoko. Olka začne plakat. Egor ji těžko vytáhne z kolébky, má mokré a studené zadeček, celá košilka je až na zádech promočená.
„Uf, čůranka malá, co to děláš? Je ti zima? Je zima! Maminka je unavená, spí, brzy vstane a zatopí v peci. Počkej, máme kaši, dám ti najíst.“
Krmí Olku studenou kaší. Ta ji hltá jako hladové ptáče, drží se Egorovy ruky a natahuje se do pusinky. Má hlad.
Egor má taky hlad, ale on není malý — brzy půjde do školy. Až skončí zima, pak léto, a pak půjde do školy. Proč se maminka tak dlouho neprobouzí? Co se děje? Jaká je tu zima…
Zabalil Olku do teplé deky, převlékl ji, sám se taky zabalil, najedl se chleba s mlékem a sedl si jí vyprávět pohádky. Maminku pořád volá, ale ta mlčí.
Pak někdo zaklepe. Teta Katja.
„Spíte do oběda? Vždyť už bude večer a vy nemáte ani zatopeno… Mašo, Mašo… Egore, co jste oblečení?“
„Maminka nevstává…“ rozplakal se Egor.
A pak se všechno změnilo.
Teta Katja popadla Olku, Egora vzala za ruku a rychle je odvedla k sobě domů. Pak přijde Uljanka, její dcera, nakrmí je, postará se o ně…
A Egor znovu a znovu pláče po mamince, ale už se nevrátí.
Později přijede tatínek. Pláče, volá maminku, ale už je pozdě.
Egor si pamatuje, jak maminku pohřbili. Jak ji naposledy pohladil. Jak byla studená.
Tatínek se trápí a říká, že je to jeho vina. Pak se objeví teta Zojka, začne se k dětem chovat tvrdě, chce, aby jí říkali „maminko“, ale Egor to nedokáže. Olka je malá, ona možná ano, ale Egor si pamatuje pravou maminku.
Pak přijde babička, chce si děti vzít, ale tatínek je nedá.
Egor se rozhodne utéct. Chce najít babičku ve městě, maminčinu maminku.
Loučí se s Olkou a odchází.
Na cestě ho najde Uljanka. Vezme ho domů, pohádá se s otcem, vrátí Olku, vyžene tetu Zojku. A nakonec se rozhodne, že děti už takhle žít nemůžou.
Egor si šeptá, že by chtěl, aby Uljanka byla jejich maminka.
A čas plyne.
Egor jde do školy. Uljanka se stane jejich oporou, nahradí jim domov, dá jim lásku, jakou potřebovali. A i když na skutečnou maminku nikdy úplně nezapomenou, vzpomínka časem zeslábne.
A děti vyrůstají v rodině, kde je víc lásky než bolesti.