Byl to obyčejný den. Nijak zvláštní. Za pultem malého obchůdku v tiché čtvrti stál Miho — prodavač s více než dvacetiletou praxí. Muž s přísnými pravidly, ale měkkým srdcem. Za ty dvě dekády viděl všechno: zloděje, podvodníky, zoufalé lidi. Ale to, co se stalo ten den, nikdy nezapomene.

Hodiny ukazovaly 17:34. Do obchodu vešla holčička, asi desetiletá. Měla na sobě starou bundu, neupravené vlasy, ostražité, ale odhodlané oči. Rozhlížela se, jako by něco hledala. Miho ji pozoroval koutkem oka. Takové děti nebyly neobvyklé – některé přišly se ohřát, jiné něco poprosit. Ale tahle byla jiná. Nevypadala vystrašeně, ale rozhodně.

Přistoupila k regálu s chlebem, pak k pultu s uzeninami. V jednom okamžiku, rychle a tiše, schovala malý chléb do rukávu a balíček párků do kapsy bundy. Miho vyšel zezadu. Dívka ho zahlédla a okamžitě utekla. Nekřičel. Nevydal se za ní. Jen si zapamatoval, kam šla. Uvnitř cítil, že tohle nebyl obyčejný pokus o krádež.

Po pár minutách zamkl obchod a vydal se po její stopě. Po několika ulicích ji spatřil. Vešla do starého, zchátralého domu na konci čtvrti. Miho se přiblížil. Schodiště páchlo vlhkostí a opuštěním. Vyšel do třetího patra.

Dveře jednoho bytu byly pootevřené. Uvnitř – dětský hlas. Miho nahlédl dovnitř a zůstal zaražený.

Na podlaze, na starých dekách, sedělo malé dítě — chlapec, možná pětiletý. Bledý, kašlající, hubený. Holčička seděla vedle něj, rozbalovala párky a podávala mu je.

— „Promiň, nemohla jsem vzít víc… ale aspoň něco k jídlu.“

V tu chvíli se Mihoovi sevřelo srdce. Neviděl zlodějku. Viděl sestru, která bojuje o záchranu svého bratříčka.

Zaklepal tiše a vstoupil. Dívka se lekla.

— „Prosím, nezavolávejte policii! To je můj bratr… jsme sami…“

Miho si k nim klekl.

— „Kde máte rodiče?“ — zeptal se tiše.

Odpověď ho zlomila: otec zemřel před rokem na stavbě. Matka odešla a už se nevrátila. Babička se o ně starala, ale zemřela před měsícem. Od té doby — sami. Nikdo o nich neví. Bez školy. Bez jídla. Bez péče.

Nejvíc se báli dětského domova. Dívka o něm mluvila jako o vězení.

Miho nic neřekl. Vrátil se do obchodu, naplnil tašku jídlem, oblečením, léky. Druhý den ji nechal přede dveřmi. A pak chodil každý den. Přivedl lékaře, přinesl hračky, opravil topení. Začal vyřizovat dokumenty k dočasnému opatrovnictví.

To, co začalo jako krádež, se změnilo v nový začátek. Miho nejenže odpustil — on zachránil. Zachránil ji. A jejího bratra. A možná, svým způsobem, i kus sebe samého.