„Pojď dál, mami. Teď se jen omluvím, aby to vypadalo, a ona poběží prostřít,“ ušklíbl se manžel. Ale v bytě je čekal jen beton a tchán s účtenkami

— Ty jsi v té mateřské úplně zhluchla? Kolikrát ti to mám říkat, sundej to z plotny!

Ilja podrážděně kývl směrem k hrnci, kde se vařila zelenina pro dítě. Stál uprostřed kuchyně, utahoval si pásek a díval se na svou ženu, jako by byla jen nepříjemná překážka.

— V šest musí být všechno naleštěné. A normální večeři taky zařiď. Udělej maso v troubě, pár salátů. Ludmila Markovna přijede, tvoje „dietní cukety“ jíst nebude.

Natalja ztuhla s utěrkou v ruce. V kuchyni silně voněl jeho parfém. Osmiměsíční Matvej, který celou noc plakal kvůli zoubkům, teď tiše polehával v ohrádce, hrozilo, že se znovu rozpláče.

— Iljo, dítě je nemocné, — odpověděla tiše, aby se nerozplakala. — Celou noc jsem nespala, jsem vzhůru od tří. Fyzicky nestihnu ani vařit hostinu, ani uklidit. Objednej jídlo z restaurace.

Manžel prudce vykročil dopředu. Zrudl vzteky. Vzal jí ručník z ruky, hodil ho na stůl a zvedl ruku. Natalja instinktivně ucouvla. Zadržel se, ale tvrdě ji chytil za rameno.

— Je mi jedno, co nestíháš, — procedil. — Já sem nosím peníze. Já vás živím. Takže budeš poslouchat. A chovej se slušně. Nejsou ti tyhle mé metry málo? Nevyhovuje ti to? Tak běž k tatínkovi.

Dveře zabouchl tak silně, až dítě sebou trhlo.

Natalja si pomalu sedla. Všechno v ní vyhořelo. Žádné slzy, žádný třes. Jen jasné pochopení: konec.

„Živím je… moje metry…“

Ten byt zdědil Ilja po babičce. Když se nastěhovali, byl v hrozném stavu. „Je to moje, tak buď ráda,“ říkal tehdy.

Jeho plat stačil na benzín, jídlo a účty. Ale celý komfort vznikl díky jiným lidem.

Natalja se rozhlédla. Vestavěná kuchyň, nábytek, velká pohovka. To všechno zaplatil její otec, Grigorij Ivanovič. Jen poslal peníze, aby měl vnuk normální domov.

Ilja rád ležel na té pohovce a poučoval ji o každém smítku. Věřil, že to všechno je jeho zásluha.

Dnes ráno překročil hranici.

Vzala telefon.

— Tati, ahoj.

— Ahoj, Natálko. Jak se má malý?

— Spí. Potřebuju tvoje lidi ze stavby. A dva náklaďáky.

— Co se stěhuje?

— Nic. Vracíme byt do původního stavu. Beru si svoje věci. A podávám žádost o rozvod.

Ticho.

— Rozumím. Za hodinu jsme tam.

Dorazili rychle. Otec se jen podíval na dceru a na její zraněnou ruku a přikývl.

— Začínáme. Až na beton.

Pracovníci začali demontáž. Nábytek mizel, podlaha šla pryč, stěny zůstávaly holé, dveře zmizely. Byt se měnil v prázdnou skořápku.

Natalja seděla u dveří a držela dítě.

V pět hodin byl byt jen beton, prach a chlad.

Ilja zavolal:

— Tak co, večeře?

— Připravila jsem překvapení.

Zavěsila.

Odešli nahoru do patra a čekali.

Ilja přišel s matkou.

— Tak pojď, mami. Teď se omluvím a ona bude vařit, — ušklíbl se.

Otevřel dveře.

Tma.

— Natášo! Večeře! — zakřičel a rozsvítil telefon.

Světlo odhalilo holé zdi.

— Co to… — zašeptal.

Běhali po bytě. Nic tam nebylo.

— Vykradli nás! — křičela tchyně.

Na podlaze ležel papír:

„Vzala jsem jen svoje. Rozvod podán.“

Pak přišel Grigorij Ivanovič.

— Všechno je moje. Účtenky mám. Všechno jsem odvezl.

Ilja ztichl.

— Natál… vrať se…

— V tu chvíli, kdy jsi na mě zvedl ruku.

Odešla.

O půl roku později seděla v kavárně s dítětem. Nový život už měl klíče — a ty staré zůstaly za dveřmi betonu.