„Chtěl jsem jen trochu ticha. Ale to, co jsem to ráno v lese viděl… mě změnilo navždy.“

Někdy člověk prostě touží zmizet. Utéct od hluku, od lidí, od vlastního vnitřního hlasu. Najít trochu klidu. Trochu dechu.

To ráno jsem vyrazil bez cíle. Nepřipravený, bez přemýšlení. Jen já a les. Šel jsem pomalu, tiše, po listech, které křupaly pod mými kroky. Vzduch byl těžký, nasáklý mlhou. Stromy stály nehnutě, jako by na něco čekaly.

A tehdy jsem ho uviděl.

Strom.

Ne větší než ostatní. Ne nápadnější. Ale… jiný.
V jeho tvaru byla jakási dokonalost. V jeho tichu — něco bdělého. Jako by se díval. Jako by věděl.

Instinktivně jsem vytáhl telefon. Chtěl jsem si ho jen vyfotit. Silueta v mlze. Nic víc.

Ale ve chvíli, kdy jsem zaostřil objektiv…

všechno se změnilo.

Pohyb v nehybnosti.
Koruny se nehýbaly. Vítr nebyl. Ale hned vedle stromu — něco se pohnulo.
Jako by se vzduch zavlnil.
Nejdřív jsem si myslel — pták? Mlha?
Ale ne. Bylo to… něco jiného.

A pak… se to objevilo.

Ani člověk, ani zvíře — něco jiného.
Malé. Veliké jako dítě. Ale tvar — nepravidelný.
Jako tekutina, která stojí. Obrysy mu klouzaly, tvar se měnil.
Z něj vyzařovalo bledě modré světlo, jako by nesvítilo, ale dýchalo.

Stál jsem jako přikovaný. Ne ze strachu. Ale z poznání.
A pak… jsem uslyšel hlas. Ale ne ušima.

„Viděl jsi. Znamená to, že jsi byl připravený.“
Nemluvilo to. Ale poselství bylo jasné.
Ne slova — pocit.
Hluboko, přímo do vědomí.

To nebyla náhoda. Nenašel jsem ho já. On si vybral mě.

Světlo. Ticho. Návrat.
Další věc, kterou si pamatuji, je, že jsem byl zase sám. Na stejném místě. Telefon v ruce — vypnutý. Baterie mrtvá. Ani jedna fotografie.

Ale něco ve mně zůstalo.
Ozvěna. Chvění. Přítomnost.
Les zněl stejně, ale každý zvuk teď nesl skrytý význam. Každý list — jako oči.

Bylo to skutečné?
Iluze? Únava? Nějaký trik mysli?
Anebo možná…
volání?