10letý Ilja miloval návštěvy u železniční stanice. Tento hlučný a živý kout města se mu zdál zvláštní. Někdy sem chodil s kamarády, ale častěji sám. Rád seděl na lavičce u třetí koleje, dělal si úkoly nebo jen sledoval odjíždějící vlaky a snil o budoucích cestách.

Ten den všechno začalo jako obvykle. Slunce se klonilo k západu, po nástupišti líně táhl večerní vítr. Ilja se usadil na svém obvyklém místě, když náhle spatřil něco zvláštního — úplně blízko, u světelného sloupu, seděla na asfaltu holčička. Malá, asi čtyři nebo pět let. Těsně držela plyšového medvídka a hořce plakala, nevěnovala pozornost nikomu.

Dospívající si všiml malé holčičky, která seděla na asfaltu a plakala: rozhodl se k ní přistoupit, ale pak se stalo něco nečekaného

— Proč pláčeš? Jsi sama?

Holčička neodpověděla, jen zavrtěla hlavou a ještě pevněji sevřela hračku. Ilja si sedl vedle ní:

— Ztratila ses? Jak se jmenuješ?

— Saša… — zašeptala. — Šly jsme s maminkou… ona šla koupit lístky a řekla mi, abych tu počkala. Ale už tu není…

Ilja se zamračil. Už byl na stanici víc než půl hodiny, ale žádnou ženu s dítětem neviděl.

— Víš číslo na maminku?

Holčička přikývla a mezi vzlyky ho nadiktovala.

Dospívající si všiml malé holčičky, která seděla na asfaltu a plakala: rozhodl se k ní přistoupit, ale pak se stalo něco nečekaného

Ilja vytáhl ze svého batohu starý tlačítkový telefon — dali mu ho rodiče „pro jistotu“. Vytočil číslo. Několik zvonění. Někdo zvedl.

— Haló? — ozval se ženský hlas, nervózní.

— Dobrý den. Tady… našel jsem vaši dceru. Je na nádraží u třetího nástupiště. Sedí tam sama a pláče.

— Bože můj! — žena téměř vykřikla. — Jen jsem na chvíli odešla koupit lístky a už tu nebyla! Běhám po stanici a volám ochranku!

— Je tady. Všechno je v pořádku, — řekl Ilja. — Jsem s ní.

Uběhlo pár minut a žena přiběhla, zadýchaná, s telefonem v ruce a očima plnými slz. Popadla holčičku do náruče a opakovala: „Sašenko, promiň… promiň…“

Dospívající si všiml malé holčičky, která seděla na asfaltu a plakala: rozhodl se k ní přistoupit, ale pak se stalo něco nečekaného

Když se všechno trochu uklidnilo, žena se podívala na Ilju:

— Děkuju ti. Nechal jsem ji na chvíli samotnou — a ona asi šla špatným směrem… To je hrůza. Co kdybys nebyl ty… Co kdyby ji srazil vlak… Děkuju, jsi hrdina.

Ilja jen pokrčil rameny. Cítil se trochu nesvůj, ale uvnitř měl nějaký nový, teplý pocit. Prostě udělal to, co považoval za správné.