Byl to běžný ranní let z Mnichova do Barcelony. Slunce právě vycházelo, když letuška Anna procházela uličkou mezi sedadly a kontrolovala, zda mají cestující zapnuté bezpečnostní pásy. Všechno probíhalo standardně, dokud její pozornost neupoutal chlapec u okénka ve třetí řadě.

Byl to jeden z těch tichých dětí, které se snaží být nenápadné. Mohlo mu být deset, možná jedenáct let. Vedle něj seděl zhruba čtyřicetiletý muž silnější postavy. Měl ruku položenou na opěrce a lehce se dotýkal chlapcova ramene. Jeho pohled byl chladný, pronikavý.

Anna ho málem minula, když si všimla, že chlapec nenápadně skládá prsty do zvláštního gesta. Nejdřív tomu nepřikládala význam – možná si jen hraje. Ale o pár minut později letadlo provedlo nouzové přistání a všichni cestující byli evakuováni

Něco v chlapcově výrazu letušku znepokojilo: byl plný úzkosti a tichého volání o pomoc.

Později, když muž odešel na toaletu, chlapec zopakoval gesto znovu. Tentokrát s zoufalstvím v očích. Jeho pohled byl plný strachu.

Anna se zastavila. Ten signál znala. Absolvovala školení o gestech, která mohou používat děti v nebezpečí. Toto gesto znamenalo žádost o pomoc.

Bez toho, aby něco naznačila, se přiblížila a s úsměvem mu podala sklenici jablečného džusu.

— To je tvoje oblíbené, že ano?

Chlapec tiše přikývl a třesoucíma se rukama sklenici přijal. Znovu se ohlédl – jako by se bál, že se muž vrátí.

Když se muž vrátil, vrhl na Annu zkoumavý pohled. Čelo měl orosené potem, i když klimatizace v kabině fungovala bez problému. Sedl si a hned se podíval na dítě, pak na svůj telefon.

Anna cítila, jak se jí zrychlil puls.

Nenápadně přes kolegyni předala pilotům vzkaz:
„Možné únos dítěte. Sedadlo 3A. Dítě vysílá signál o pomoc. Muž se chová podezřele. Prosíme o nouzové přistání a přítomnost policie na letišti.“

O deset minut později kapitán oznámil:
„Kvůli technické závadě musíme neplánovaně přistát v Ženevě.“

Muž znervózněl. Požádal, zda může znovu na toaletu. Ale v uličce na něj už čekali dva členové bezpečnostní služby, o situaci předem informovaní posádkou.

Když ho odváděli, křičel:
— Nerozumíte! To je můj syn! Mám doklady!

Ale doklady byly falešné.

Dole už na chlapce čekali policisté a pracovník dětské ochrany. Když se ho opatrně zeptali, jestli toho muže zná, chlapec zakroutil hlavou a rozplakal se.

Později se ukázalo, že byl unesen před několika týdny v jiné zemi. Pátral po něm Interpol a místní úřady, ale nikdo netušil, že ho najdou ve vzduchu.

Anna stála ve dveřích letadla a sledovala, jak chlapce odvádějí do bezpečí. Otočil se, podíval se na ni – a tentokrát jen zvedl ruku a usmál se.