Stará žena unaveně setřela pot z čela, když se dívala na manželovo bezvládné tělo ležící na voze. Už dávno nevstával z improvizovaného slaměného lůžka, nejedl bez pomoci, nemluvil – jen těžce dýchal a zíral svým neostým pohledem do nebe.

Pro ni se manžel stal dávno těžkou zátěží. Býval kdysi silný muž, živitel, ochránce. Ale léta mu vzala vše. Teď jen spotřebovával poslední jídlo, aniž by za to cokoliv dal.

Jednoho dne, po těžké práci s dřívím a unavená z jeho neustálých stížností a nespavosti, seniorka rozhodla: „Stačilo.“ Naložila muže do vozu, odvezla ho hluboko do lesa, tam, kde podle pověstí žijí vlci, a nechala ho pod suchým starým dubem.

„Promiň, staříku,“ zamumlala bez slz, „už dál nemůžu… Žij, jak umíš.“

A odešla.

Když poslední skříp kol ztichl v dáli, stařec pochopil – je tu sám. Naprosto sám. Uprostřed lesa a hladových vlků.

Zima mu prosímrázala až na kost. Zem byla vlhká a ledová, noční vzduch mu štípal kůži.

Stařec cítil, jak mu do krku stoupá knedlík. Už nemohl volat – hlas mu vyschl. Ležel a díval se do temné oblohy skrz trhliny mezi větvemi. Byl hladový a toužil po kapce vody.

Ale najednou zaslechl cosi děsivého…

Nejdřív potichu – jako praskání větvičky, jako šustění tlap. Pak to bylo blíž. Nejdřív jeden, pak druhý, ještě další. Těžké kroky. A vítr vyrazil – nebo to byl výk?

Stařec opravdu vyděšeně ztuhl. Srdeční tep mu duněl v hlavě tak silně, že měl pocit, že mu srdce vyletí z hrudi. Vlci. Nechala ho tu, aby ho vlci roztrhali.

A tu z temnoty vykreslil se obrys. Šedý, velký, s lesklýma očima, v nichž tančil chladný oheň. Vlk.

Vlk zakroutil hlavou a hleděl na staříka. A pak se stalo něco neočekávaného…

Stařec si přál zavřít oči, přestal by vidět to zvíře, ale nemohl. Konec, pomyslel si. Vlk ho sežere živa.

Ale vlk se nevrhl mu na hrdlo, nezatáhl pysky. Pomalu přistoupil blíž, zalehl vedle něj – tak blízko, že stařec ucítil teplo jeho husté srsti.

Zvíře hluboce vydechlo, zavřelo oči a přestalo se hýbat, jen sem tam pohnulo ušima.

Nejdřív tomu stařec nevěřil. A pak ucítil, jak od vlčího boku proudí skutečné, mohutné teplo.

Ocitl se, ztuhlý a téměř mrtvý, přitiskl se k tomu zvířeti.

Vlk neodešel. Vlk ho zahřál.

A celou noc tak leželi – dvě staré bytosti, zapomenuté lidmi, ale navzájem si našli cestu v temném lese.

Спросить ChatGPT